CROSS THE WORLDS – THAILAND / ongoing project

art/culture/traveling / glass and photography long-term time-lapse project criss-cross over the world


umění / kultura / cestování / sklářsko-fotografický časosběrný projekt křížem krážem světem

Facebook – Cross the Worlds
YouTube – Cross the Worlds
Instagram

V každé zemi, v každém světě, který chci navštívit, chci být na chvíli součástí jejího běžného života. Chci nasávat jeho kulturu, zvyky, prostředí a zejména emoce lidí. A v každém z těchto světů chci zachytit momenty emocí do fotografií a poté vytvořit jedinečný skleněný objekt, do kterého se otisknou veškeré prožitky tak, jako tři tečky na konci věty…



THAJSKO

ÚVOD

Vše co zde popisuji není a nebude hrou na znalce Thajska nebo turistického průvodce. Chci jen popsat své zážitky, prožitky a pocity a to bez růžových brýlí turistů.
Naše povědomí o Thajsku se rovná téměř představě ráje. To může být pravda, pokud se díváte na „malovaný hrneček“ na sporáku jen zvenčí, což je vlastně základ běžné turistiky. Ano, je velkou pravdou, že je zde mnoho krásných míst, jiná, zajímavá kultura, zvyky i příjemní lidé. Ale v každém hrnečku se něco vaří. Říká se tomu realita. Já vám, kromě těch krásných věcí, zatím je trochu poodklopím pokličku této reality. Určitě se tím srovnáváním učím také něco o sobě. Možná i vy.
Je potřeba si uvědomit a počítat s tím, jaké je zde zřízení a jaké je zde chápání pojmu práv a pravdy. Příkladů následků nepochopení a nepřizpůsobení se ze strany cizinců je mnoho, ale o tom raději až jindy. I já už měl jednou namále z vyfocení policisty.
Je a chvíli ještě bude mnoho věcí nebo detailů, o kterých zatím psát nebudu, dokud jsem zde. Pro nejen své bezpečí. Všichni to jistě z náznaků v článcích pochopíte. Na druhou stranu se na tyto detaily můžete těšit, až budu zpět.


PRŮBĚH PROJEKTU

1.část: Thajsko (únor – květen 2021)
2.část: Na základě prožitých emocí a zážitků bude vytvořena originální tavení skleněná plastika a kniha (květen – únor 2021)
3.část: Výstavy fotografií, skleněné plastiky v galeriích v České republice, Německu, Rakousku či Holandsku (2022)
(*) Přesná místa a data budou upřesňována postupně podle situace pandemií Covid.


NAVŠTÍVENÁ MÍSTA

Bangkok
Wat Arun, Bangkok
Wat Rakhang, Bangkok
Wat Pho, Bangkok
Chatuchak Weekend Market, Bangkok
Koh Kret – Small Village, Bangkok
Chinatown, Bangkok
Tao Poon Community, Bangkok
Pak Khlong Talat-Flower Market Bangkok
Wat Phra Kaew, Bangkok
Wat Benchamabophit Dusitwanaram – Marble Temple, Bangkok
Wat Saket, Bangkok
With Nidnoi Prapatsorn at Wat Saket in Bangkok
Wang Lang – market, Bangkok
Ratchada Train Market, Bangkok
Talatnad Soi Sueyai – market, Bangkok
Klong Ong Ang Walking Street, Bangkok
Khoasan Road, Bangkok
Wat Siri Kamalawat, Bangkok
Kuan Yin Chokchai Palace, taoistic temple, Bangkok
Wat Lat Phrao, Bangkok
Wat Hua Lampong, Bangkok
Wat Siri Kamalawat, Bangkok
Kuan Yin Chokchai Palace, taoistic temple, Bangkok
Wat Lat Phrao, Bangkok
Wat Hua Lampong, Bangkok
Century 21, market, Bangkok
Phuket – Island
Suwan Khiri Wong Phuket Island
Wat Kathu Phuket Island
Kalim Beach, Patong Bay, Phuket Island
Phuket Old Town, Phuket Island
Patong, town, bay and beach, Phuket Island
Asia Marina Pier, Koh Siray, Phuket Island
Sea Gypsy Village, Koh Siray, Phuket Island
Bangla street, Patong beach, Phuket Island
Big Buddha, Phuket Island
Krabi
Monkey Bay, Ko Phi Phi Leh, Krabi
Maya Bay, Phi Phi Leh, Krabi
Pileh Lagoon, Ko Phi Phi Leh, Krabi
Viking Cave, Ko Phi Phi Leh, Krabi
Ton Sai Beach, Ko Phi Phi Don, Krabi
Phang-nga
Koh Khai Nok, Phru Nai, Ko Yao District, Phang-nga
Chiang Rai
Wat Huay Pla Kang, Chiang Rai
Wat Rong Khun – White Temple, Chiang Rai
Hill Tribes, Nang Lae, Chiang Rai
Wat Rong Suea Ten – Blue Temple, Chiang Rai
Santikhiri village, Doi Mea Salong mountain, Chiang Rai
Thai highlands on Doi Mae Salong mountain, Daen Lao mountain range, Mae Fa Luang district, Chiang Rai
Morning market, Santikhiri village, Doi Mea Salong mountain, Chiang Rai
Tea Plantations on Doi Mae Salong mountain, Daen Lao mountain range, Mae Fa Luang district, Chiang Rai
Wat Santikhiri Temple on Doi Mae Salong mountain, Daen Lao mountain range, Mae Fa Luang district, Chiang Rai
Wat Phra That Santitham, Daen Lao mountain range, Mae Fa Luang district, Chiang Rai
Chiang Mai
Wat Sri Suphan – Silver Temple – Chiang Mai
Wat Phrathat Doi Kham, Chiang Mai
Wat Umong, Chiang Mai
Wat Phra That Doi Suthep, Ratchaworawihan, Chiang Mai
Wat Phra Singh, Chiang Mai
Wat Lok Moli, Chiang Mai
Korat – Nakhon Ratchasima
Wat Sangtham Wang Khao Khiao, Nakhon Ratchasima
Wat Tha Sung, Nakhon Ratchasima
Wat Kham Chanot, Nakhon Ratchasima
Wat Pa Phu Hai Long, Pat Chong, Nakhon Ratchasima
countryside, Wang Khao Khiao, Nakhon Ratchasima
Buriram
Khao Phanom Rung Festival in Buriram
Pattaya
Walking Street, Pattaya
Wat Phra Yai – Big Buddha, Pattaya
beaches and bays, Pattaya
Pattaya Floating Market, Pattaya
Wat Chittaphawan – Forbidden Floating Temple, Pattaya
Wat Chai Mongkron, Pattaya
Wat Nong Ao, Pattaya


PARTNERS

Tváří tohoto projektu se stala “Nidnoi” Prapatsorn Shanapoom.
Děkuji za spolupráci a pomoc: thajskyraj.com, thajsko.com
grafická designérka Iveta Melzerová


PŘED-KAPITOLA – ONLINE PORTRÉTNÍ FOTOGRAFOVÁNÍ

Byla to divná doba, divné období. Světy byly najednou tak vzdálené a nedostupné jako cizí planety.
Ještě nedávno předtím stačilo vzít mobilní telefon, koupit letenku a za několik hodin, nanejvýš dní, jste mohli být na druhé straně světa. Mohli jste navštívit téměř jakékoliv místo a potkat téměř kohokoliv. Svět byl tak malý a nikdo by netušil, že se na této samozřejmosti může cokoli změnit téměř ze dne na den.
Prvním zemí mého projektu je Thajsko, které je stejně jako mnoho jiných zemí světa uzavřeno. Naše srdce, naše sny, plány a hloubka očí thajských dívek však zavřené nejsou.
Jedna možnost jak fotit v Thajsku tu však byla. Mobilním telefonem a online. Modelku v Thajsku jsem měl, krásnou thajskou dívku Nidnoi, se kterou by úžasná spolupráce. Probíhalo on-line hledání místa s dobrým světlem, vybírání oblečení, a hlavně jednoduchá “výuka” modelingu…
Během focení nebyly použity žádné filtry a postprodukci světel a pozadí jsem použil pouze v nezbytném rozsahu.
Bylo to zvláštní, virtuální zkušenost, ale oba jsme si to užili alespoň tímto způsobem.


KAPITOLA I. – VSTUP DO UZAVŘENÉHO SVĚTA

ČEKÁNÍ NA MEZERU

Jeden a půl roku plánování. Rok čekání. Čekání na jakoukoli změnu, příležitost, jakoukoli “mezeru”, která by mi umožnila podniknout cestu do Thajska. Do tak blízké země před rokem, ale do zavřené země v těchto dnech.
Všechno se změnilo, změnil se celý svět. To, co jsme považovali za samozřejmost, se stalo vzácným a vzdáleným.
Každý den v roce jsem kontroloval pravidla vstupu do Thajska. Až ta chvíle nastala. Objevila se mezera. Byla lemována řadou „zvláštních“ podmínek, dokumentů, zdravotních testů a povinné karantény v Thajsku.
Pravidla byla tak náročná, že se jimi rozhodlo projít jen asi 11 000 dalších „mimozemšťanů“ z celé Zeměkoule za poslední 4 měsíce.
Mimochodem, v tomto ohledu chápu, proč téměř nikdo nechce jet do Thajska, pokud je možné strávit asi měsíc například na Maledivách za stejnou cenu, jakou je cena za vyřízení veškeré dokumentace a za zavření na 14 dní v povinné vstupní karanténě v Thajsku.

CO SVOBODA ZNAMENÁ

Do poslední chvíle před vstupem do „odbavení“ na letišti v Praze jsem stále kontroloval ty hromady dokumentů potřebných pro vstup do Thajska. Po tak dlouhé době čekání jsem čekal, kdy už přijde ten okamžik vzrušení, až se mi vyplaví do krve adrenalin, jenže se nic nestalo. Místo toho nastal obrovský pocit uvolnění a úžasné prázdnoty ve chvíli, kdy jsem nastoupil do letadla. Ten pocit jsem znal, ale už dávno jsem na něj zapomněl, protože se stal časem samozřejmostí. Ten pocit těšit se na cokoli nového a neznámého beze strachu a bez jakéhokoliv očekávání, jen s vědomím, že to nové, ať už bude jakýkoliv, bude o životě.
Vzpomínám si, že jsem měl stejný pocit, když jsem se po revoluci v roce 1990 mohl sám rozhodnout, kde chci pracovat, a nikdo mi to nemohl přikázat. Když jsem mohl poprvé cestovat do zahraničí a koupit si tam obyčejné boty a nikdo mi je na hranici nezabavil. Když jsem jel na pár dní do Amsterdamu a mohl jsem se kdykoliv vrátit. Když jsem si jen tak vzal auto a cestoval po Evropě jen proto, že se mi chtělo. Když jsem se mohl jen tak přestěhovat do Londýna, protože to byl nejjednodušší způsob, jak se naučit anglicky. A když jsem se nedávno rozhodl zbavit se zátěže, která mě svazovala a prodal jsem svůj majetek, dům, pozemky. A to vše jsem vždy dělal i přes soudy ostatních, vždy proti jejich jasné představě o mém životě.
Tento pocit se nazývá svoboda. Je to právo na vlastní rozhodnutí. Ale také vždy s vědomím vlastní odpovědnosti za tato svá rozhodnutí.

Flight to the Bangkok quarantine, Prague – Bangkok
by mobile phone

Countdown, airport, Prague, the Czech Republic
Flights, Qatar Arways
photo by mobile phone

SVOBODA JE NĚKDY NEPOHODLNÁ

Napsat o přípravě dokumentů nezbytných pro povolení ke vstupu do Thajska by bylo velmi dlouhé a hlavně nudné. Zajímavější však byly některé změny v cestování a některé nové podmínky vstupu do Thajska.
Ještě před odletem jsem si naordinoval soukromou karanténu doma, což nebylo tak komplikované, protože v České republice byl stejně lockdown. Po všech těch přípravách jsem nechtěl strávit léčbu Covidu v Thajsku, to nebyl účel mé cesty. Takže jsem se rozhodl nepotkávat se se všemi těmi “hrdiny” a “odborníky”, kteří nenosili respirátory či roušky, nedodržovali bezpečný odstup, se všemi těmito bojovníky, kteří si pletou svobodu s anarchií, jelikož odmítají ukončit svůj svobodný prostor tam, kde začíná můj. Tito lidé neví co to je nesvoboda, jinak by ctili svobodu druhých. Stejně tak, jako já se jim nesnažím vyvracet jejich “odborné” názory. A za druhé, má svévolná karanténa měla jedno praktické hledisko. Nechtěl jsem, kvůli falešnému hrdinství v davu přijít o peníze, které to všech již stálo. Amen.
Po celých 20 hodin cesty, počínaje opuštěním domova v Čechách až po vstup do karanténního hotelu v Thajsku, jsem měl respirátor, kromě případů, kdy jsem jedl nebo pil. A překvapivě to nebyl žádný problém a po chvíli jsem respirátor přestal i vnímat, takže se mi podařilo v něm i usnout. Na rozdíl od látkových masek respirátory tak rychle nevlhnou.
Podivné a trochu obludné však byly moje pocity z dalších cestovních změn, které mě po cestě potkaly.
Už na letišti v Praze jsem zjistil, že cestující jsou při každém letu rozděleni podle zón a jsou také odbavováni podle zón. Ve skupinách. Pokud jsem to dobře pochopil, i z pozdějších letů po Thajsku, zóny byly dány rizikovostí oblastí, ze kterých cestující jeli, přičemž každá oblast vyžadovala i jinou dokumentaci. I při mé předchozí přípravě dokumentů se pravidla dvakrát za měsíc změnily. Prakticky to probíhalo tak, že skupina z první zóny, z nejméně rizikové oblasti, vždy šla do letadla jako první.
V samotném letadle zůstalo prostřední sedadlo ze tří vždy prázdné, což rozhodně nebyla náhoda nebo nedostatek cestujících, jak jsem si nejprve myslel. Pouze členové rodin mohli samozřejmě sedět spolu.
Jeden povzdech ale mám. Kde jsou časy, kdy vás obsluhovaly krásné letušky. Pravděpodobně jsou stále krásné, ale pod maskami a pod bílými jednorázovými plášti to není vidět. No, alespoň se usmívaly jejich oči.
Jedna z dalších maličkostí, která mi připomněla, že prožíváme „podivný čas“, byly namalované kroky v letištním autobuse v Doha, na kterých jsme museli zůstat stát poté, co nás při nastupovaní přepočítávali.
Největší změnu jsem však pocítil na letišti v Bangkoku. Měl jsem velmi zvláštní a smíšené pocity. Neměl jsem ani čas a myšlenky, abych si užil to, že jsem v cíli. Všichni cestující mého letu museli projít jasně definovaným koridorem, který byl lemován uniformovanými osobami, policisty, vojáky, zaměstnanci letiště a dalšími oblečenými převážně v bílých pláštích, s maskami, štíty, gumovými rukavicemi nebo chráněnými u stolu za plexisklem. Tento personál se o nás navigoval po celou cestu tímto koridorem, museli jsme dodržovat mezery a posílali nás postupně ve skupinách, od jednoho kontrolního bodu k druhému poté, co nás stále a znovu počítali. Každý kontrolní bod se specializoval pouze na kontrolu určité části dokumentů. Bláhově jsem chtěl jít do duty free obchodů, na což jsem mohl rychle zapomenout, protože koridor nevedl tímto směrem.
Na konci, při východu z letiště, čekali dopravci jednotlivých karanténních hotelů. Opět kontrola dokumentů, které již byly několikrát zkontrolovány, fotografování s pasem vedle mé hlavy a vstup do dodávky určené k přepravě do karanténního hotelu.
Když jsme k dodávce přecházeli ulici, zastavila dopravu turistická policejní auta. Nevím, jestli to bylo kvůli nám, ale nikdo jiný ulici nepřecházel. Dodávka byla vzadu opatřena 3 sedadly ve 3 řadách a od řidiče byla tato zadní část opět oddělena plexisklem. Každý cestující měl svoji vlastní řadu 3 sedadel, takže v dodávce byli maximálně 3 cestující.
Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem součástí natáčení několika filmů najednou nebo že jsem se stal jejich součástí. Byly to jen pocity, ale zkuste si představit jednotlivé situace sami.
Některé z těchto situací mohu považovat za důležité, odlišné, podivné, vážné, přehnané, zbytečné nebo směšné. Ale žádná z nich neomezovala ve skutečnosti moji svobodu. Až na to neštěstí, že jsem nemohl do duty free shopů. Zažil jsem nesvobodu, ale tyto situace jsou pouze zajímavé příběhy a zážitky. Ale hlavně bylo to mé svobodné rozhodnutí tím vším projít.

Airport, Doha, Qatar
Airport bus, Doha, Qatar
Check out, Airport, Bangkok, Thailand
photo by mobile phone


KAPITOLA II. – KARANTÉNA

PŘÍPRAVA

Jak jsem již psal v předchozí kapitole, podstatně jsem změnil svůj život již předtím. Kromě prodeje všeho, co vlastně k životu nepotřebuji, ukončení všech pracovních činností, které mi psychicky více braly než dávaly, byla součástí všech těch změn i životospráva. Všechna ta předešlá léta stresu a zbytečných starostí a honění se za nepodstatnými věcmi se logicky podepsala na fyzické stránce a pokud nezměníte psychiku, jen cvičení a zdravá výživa vám nepomůže. Takže už před přípravou projektu jsem začal cvičit, upravil si stravu a hlavně se přestat obtěžovat věcmi, které nemohu změnit, přestal se zabývat problémy lidí, kteří sami své problémy neřeší a podstata jejich bytí je pouze si na vše stěžovat. Začal jsem přemýšlet o věcech, které změnit mohu, a hlavně o svých zapomenutých a nesplněných přáních. A to byl vlastě nový počátek všeho, ještě před vznikem tohoto projektu…
Musím přiznat, že až doba covidová mě přinutila něco pro sebe udělat pořádně. A musím říct, že ten rok mi pomohl fyzicky i psychicky. A díky tomu se mi podařilo, kromě jiného, s jakousi nenucenou lehkostí, shodit těch 14 kilogramů, kterých jsem se roky marně snažil zbavit. Takže ano, je to o hlavě.
Když konečně přišla příležitost vstoupit do Thajska, věděl jsem, že příprava všech dokumentů může trvat i 4–6 týdnů. Byl čas se připravit. Rozhodl jsem se pro očkování proti nemocem, jako je žloutenka A, B, tyfus, cholera a další. Nechal jsem si poradit od lékařů (nikoliv od pana Googla a jeho milionů stoupenců), jak zvýšit imunitu, na které jsem pak pracoval několik měsíců.
Asi by byly tyto přípravy považovány za přehnanou opatrnost nebo hysterii v “době předcovidové” a sám bych se tím tolik nezabýval, ale v v této situaci, kdy jsem chtěl zůstat v Thajsku 2–3 měsíce, se mohlo stát cokoliv s mnohem jinými, neočekávanými následky, jako by byl Thajský lockdown, uzavření hranic a zrušení letecké dopravy. Zní to nemožně, jenže ona tato „nemožná“ situace v Thajsku již nastala. Na jaře 2020.
Kdyby nebyl v České republice již po několikáté lockdown kvůli Covidu 19, pravděpodobně bych si nedokázal představit, co to psychicky znamená být v karanténě. Jelikož však lockdowny trvaly několik týdnů a měsíců, byly dva týdny v karanténě v Bangkoku psychicky jen chvilkou. A to i přesto, že doma jsem mohl jít alespoň ven, do lesa nebo do obchodu, ale během karantény v Bangkoku jsem nesměl opustit hotelový pokoj.
Bylo nutné něco vymyslet, co bych mohl v karanténě dělat.
Věděl jsem, že budu mít čas v karanténě na pár věcí. Nejprve pokračovat v cvičení, otestovat ještě více možností mého fotografického vybavení, připravit tento blog a dál se učit thajštinu. Takže o nějakou tu zábavu bylo postaráno.

Compulsory entry quarantine in Bangkok – exercising
by mobile phone

VSTUP DO KARANTÉNY

Když mě dovezli z letiště v Bangkoku ke karanténímu hotelu a dveře dodávky se otevřely, spatřil jsem dvě dámy nebo slečny, znovu oblečené v pláštích, s maskami, plastovými štíty, gumovými rukavicemi a holínkami na nohou. Ve 32 stupňové teplotě. Znovu, už neví po kolikáté za dvě hodiny, změřili moji teplotu, znovu zkontrolovali můj pas a znovu mě s ním u obličeje vyfotili. Poté se začali ptát na informace, které jsem jim již zaslal několikrát v vyplněných formulářích e-mailem z Čech. Jelikož je ideální zde řešit problémy s úsměvem, odpověděl jsem s velkým úsměvem, aby to bylo vidět i přes respirátor, že jsem jim to už poslal mailem. S velkým úsměvem, který je u Thajek vidět na očích, se mě stejně ještě chvíli vyptávali, než usoudili, že už to stačilo. Naštěstí, protože po 20 hodinách cestování jediné co jsem chtěl byla sprcha. Dali mi kartu od pokoje s číslem, zavedli mě do výtahu, zmáčkli přes přilepený igelit 7. patro, vystoupili a odeslali mě vzhůru. Až teprve v pokoji jsem zjistit, že mi sem moje zavazadla už přinesli. A také jsem si uvědomil, že od vzletu z pražského letiště jsem nepromluvil. Od této jsem nesměl pokoj opustit.
Hotelový pokoj byla docela obyčejný, vybavení staršího data, ale byl čistý a uklizený a s klimatizací. V tomto ohledu žádný problém. Jediné, na co jsem nesměl myslet bylo to, že cena byla téměř třikrát vyšší, než jako pro turisty před covidem. Sice včetně jídla a dvou testů na covid, ale o tom později. To totiž byla cena za vstup do státem kontrolované karantény. Pro cizince. Důvod je zcela jasný každému, kdo zná thajské myšlení a systém, bez růžových brýlí. Ale to je jiný příběh.
Jediné dvě výjimky, kdy jsem mohl otevřít dveře na chodbu, bylo umístění plastového pytle s odpadky vedle dveří před pokojem a třikrát denně vyzvednutí připraveného jídla, které se objevilo na židli také vedle dveří. Zvláštní bylo, že jsem nikdy neslyšel nikoho šramotit, když tam to jídlo dávali. Takže jedinou možností bylo, že ta židle byla kouzelná. Proč ne, vždyť v Čechách máme zase “kouzelné ubrousky”.
Těšil jsem se na thajské jídlo, proto jsem také na jídelníčku, který byl jedním s mnoha několikastránkových dokumentů zaslaných mi do Čech, neoznačil žádné jiné. Byl jsem však trochu zklamán. Karanténní jídlo v plastových krabičkách připomínalo kvalitou nám známé jídlo z kantýny. Bylo sice chutné, dobře udělané, ale určitě ne za tu cenu včetně ubytování. Věděl jsem ale, že thajská kuchyně je vynikající a rozmanitá, tak jsem se měl alespoň na co těšit po karanténě.

The magic chair and the others – the Thai version of a fairy tale about a magic tablecloth, time in mandatory quarantine, Cinnamon Residence, Bangkok, Thailand
photo by mobile phone

REŽIM V KARANTÉNĚ

Jednou z povinností hned na začátku karantény bylo spojit se s hotelem přes nějakou aplikaci, v mém případě WhatsApp, ke kterému jsem dostal QR kód. A důvod? Aby mi znovu poslali karanténní režim a aby mi každé ráno a večer mohli poslat zprávu, žádost o fotografii teploměru s mojí aktuální teplotou a dotazník o mém zdravotním stavu. Včetně stolice. To už na mě bylo příliš, a tak jsem jim vždy poslal požadovanou fotografii teploměru a místo jednotlivých odpovědí text: „Žádné příznaky, cítím se dobře“. (fotky jsou na blogu)

Myslel jsem si, že nebude o průběhu karantény co psát. Omyl. I v každodenním životě se dějí maličkosti, které hned zapomenete. Ale v tomto typu izolované karantény byla jakákoliv triviální změna velmi vítanou událostí.
Brzo jsem zjistil, že mikrovlnka neměla jednu nohu, takže jsem ji musel podložit plastovou lžičkou.
Každé ráno přiletěly na můj mini balkon 2 holubi. Nevěděl jsem, jak to dělali, ale objevili se vždy ve chvíli, kdy jsem se probudil, dorazili a začali si povídat. Thajsky. Takže nebylo divu, že jsem jim nerozuměl.
Mimochodem, posuvné dveře na balkon měly v posuvné drážce natvrdo našroubované obyčejně vruty tak, aby se nedaly otevřít, takže jsem se nemohl dostat na balkon. Na svůj balkon mohli jen ti hosté, kteří byli kuřáci a připlatili si za možnost na balkóně kouřit. Asi 1500Kč. Pro znalce Thajska stačí říct jen slovo “farang” (cizinec) a je jim jasno.
Dalším vytrhnutím z vegetativního stavu byl páreček komárů každý den. Zdálo se, že mě nemají rádi, stejně jako v České republice, tak jsem doufal, že to tak i nadále zůstane.
Pátého dne mi část sprchové hlavice, která stříkala vodu, spadla na hlavu a už ji nebylo možné nasadit. Takže jsem se sprchoval proudem vody, což mi vůbec nevadilo. O opravu jsem nepožádal, protože tu už byli jednou a to byla velká událost. Třetí den jsem totiž poprvé úplně dovřel dveře od koupelny. A to tak, že už nešly otevřít. Naštěstí z venčí, protože kdybych zůstal uvnitř, musel bych nějak rozbít dveře, nebo čekat celý den až jim dojde, že se něco stalo, jelikož bych neposílal zprávu s teplotou a zdravotním stavem. Po telefonátu na recepci dorazil asi za hodinu jeden ze zaměstnanců. Opět oblečený v covidové výbavě a místo klíče velký šroubovák, který vrazil do zámku a po několika prudkých pohybech zámek povolil a dveře se otevřely. Od té doby jsem je už raději nezavíral.
Pátý a třináctý den mé karantény jsem měl testy na Covid. První příležitost být 15 minut mimo hotelový pokoj. Vždy v doprovodu ženy v již známé covidové výbavě.
Ale opravdu největší události bylo, když mi přítelkyně přinesla ovoce a jogurt, nechala vše na recepci, protože ke mně samozřejmě nesměla a pak přišla na roh hotelu a mluvili jsme z okna. Sice přes mobilní telefon, protože to bylo asi 40 metrů, ale i tak nejblíže po dlouhé době.
Ti, kteří nezažili, co to je být v kontaktu s někým, kdo je jim blízký, jen prostřednictvím videochatu po dobu několika měsíců, protože hranice byly neprodyšně uzavřeny, těžko pochopí, jak směšných je 15 dní karantény.

Communication in mandatory quarantine, Cinnamon Residence, Bangkok, Thailand
photo by mobile phone

Only one view for 15 days, time in mandatory quarantine, Cinnamon Residence, Bangkok, Thailand

Compulsory entry quarantine in Bangkok – passing 1th and 2nd Covid tests
by mobile phone

My lovely supplier Nidnoi and The first Covid test. Time in mandatory quarantine, Cinnamon Residence, Bangkok, Thailand

26. 2. 2021 v 00:01h – KONEC KARANTÉNY

Až poslední den karantény jsem pochopil, proč jsem zaplatil za 15 nocí, když thajská vláda deklarovala 14 dní karantény. 24 hodin před odchodem mi totiž zavolali z recepce s dotazem, v kolik hodin chci opustit hotel. Byl jsem trochu překvapen, protože má informace byla, že mohu odejít 26.2. kdykoliv po 6 hodině ranní.
“A v kolik mohu odejít?”
“Kdykoliv po půlnoci, jakmile skončí den 25.2.”
“V tom případě ke mě pošlete poslíčka pro zavazadla ihned první minutu po půlnoci”
A tak pro mě v první minutě nového dne 26. února přišel poslíček, opět “zabalený” celý v igelitu, s rouškou, štítem, rukavicemi a v holínkách, což bylo v té chvíli úsměvné, protože z karantény mě pouštěli právě proto, že jsem Covid neměl. Takže tentokrát byl zabalený vlastně proto, aby eventuálně nenakazil on mě. Role se tedy obrátila. Tento potencionální šiřitel Covidu ve skafandru vzal má zavazadla a odvedl mě na recepci, kde mi ještě z poza plexiskla předala další potencionální šiřitelka Covidu, asi už 78 formulář, tentokrát výstupní certifikát, že jsem prošel karanténou a snídaňový balíček. Venku na mě měla čekat přítelkyně, ale nevydržela to. Ucítil jsem jí zrovna ve chvíli, kdy jsem podepisoval odchod. Konečně spolu. Opustil jsem povinnou karanténu a vše mohlo začít.
První den “života” v thajském hlavním městě Bangkoku jsme strávili nutnými nákupy všeho potřebného, co jsem sebou nechtěl zbytečně vozit z Čech a večer jsme si na chvíli vyšli ven. Pro mě po dlouhé době svoboda. Těžko ten pocit popisovat.
Skutečné putování však nastalo až následující den, a od té chvíle jsme začali, podle aktuální situace a podle počasí, navštěvovat všechna ta plánovaná i neplánovaná místa, které jste měli, a ještě budete mít, možnost procházet se mnou na fotografiích a článcích.
Jedna událost bude velmi významná a bude trochu odlišná, ale tu si nechám až úplně na konec. Možná.


KAPITOLA III. – KONEČNĚ VOLNÝ

BANGKOK

První den žití v thajském hlavním městě Bangkoku jsme strávili nutnými nákupy všeho potřebného, co jsem sebou nechtěli zbytečně vézt z Čech a večer jsme si na chvíli vyšli ven.

Bangkok, Thailand – next photos at FB-Cross the Worlds

Skutečné putování nastalo následující den. Od tohoto okamžiku jsme začali navštěvovat plánovaná místa podle aktuální situace a podle počasí.

In the taxi, Bangkok, Thailand – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Arun, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Rakhang, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

On the journeys, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Pho, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Street, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

“Men’s chair – the owner understands men” – Chatuchak Weekend Market, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Koh Kret – Small Village, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Chinatown, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Tao Poon Community, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds


Pak Khlong Talat-Flower Market Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Phra Kaew, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Benchamabophit Dusitwanaram – Marble Temple, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Saket, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

With Nidnoi Prapatsorn at Wat Saket in Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Wang Lang – market, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Night street, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Chatuchak matket, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Talatnad Soi Sueyai – market, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Streets, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

has been preparing:

Ratchada Train Market, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Klong Ong Ang Walking Street, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Khoasan Road, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

COVIDOVÁ OPATŘENÍ

Nebudu hodnotit ani srovnávat. Suďte, ale hlavně porovnávejte sami. K tomu je potřeba vědět, že Thajsko je zaookrouhleně 6 krát větší než Česká republika, co do počtu obyvatel i velikosti území.
Vše má své výjimky, ale obecně se dá se říct, že Thajci nosí roušky stále a všude. U vstupů do úřadů, památek, chrámů, metra, sky train (nadzemky) nebo i obchodních center nebo jen do malých supermarketů a některých tržnic jsou kontrolní místa, kde musíte přeměřit teplotu, často musíte naskenovat do telefonu QR kód, zapsat se či vydezinfikovat ruce, na oděv vám přilepí samolepku, jakožto označení, že jste prošli kontrolou. U většiny těchto kontrolních míst stojí obsluha, ochranka nebo přímo vojáci. Při vstupu do jednoho z největších chrámů v Bangkoku byly těchto kontrolních stanovišť pět na asi 100 metrech a všech „obsluhovalo“ vojsko. Nikdo si nedovolí se jakkoliv ohradit, váš názor zde nikoho nezajímá.
To, že Thajci pravidla dodržují je na jednu stranu jejich pokornou povahou a výchovou k poslušnosti, ale také i strachem. Strachem z Covidu, kterým zde média provádí obdobu známé “thajskou masáž” , ale také strachem z represí. Pokusil jsem se vyfotit si v chrámovém komplexu jednoho ze všudy přítomných hlídajících vojáků a už bylo zle. Naštěstí jsem si všiml, jak ho na mě jeho kolegyně upozornila a rychle jsem snímek vymazal. Projel mi celou kartu ve foťáku, snímek po snímku. A nechtěl si nechat vysvětlit, že mu nemohu ukázat snímky, které jsou již vymazány a začal brunátnět. To nejhorší, co můžete v Thajsku udělat, je začít se hádat nebo nedej bože udělat z Thajce hlupáka. Takže začalo klidné vysvětlování s úsměvem a velkou pokorou bez náznaků jakékoliv ironie, která je nám vlastní. Nakonec se nechal přesvědčit, že snímek na kartě není a on neztratil svou tvář (to je pojem na jiné povídání). Jenže z hovoru jsem pochopil, že jemu nevadilo, že jsem ho fotil. On měl strach, že zveřejním jeho snímek, na kterém nemá zrovna roušku přes ústa. I přesto, že to byl jen moment, kdy si otíral obličej.
V roušce, tedy vlastně Nano respirátoru od Respilonu, jsme tedy chodili i my a jen upozorňuji, že v průměru 30-35 stupňovém horku, cestovali jsme v něm autobusy, letadly, taxíky či na motorce. Roušky zde mají i žebráci. Nikdy ani zmínka o tom, že by to někoho obtěžovalo. To je totiž to poslední co Thajci řeší.
Neubráním se poznámce na naše české mrmlání a nespokojenost s čímkoliv. My mrmláme když prší a potom mrmláme zase když přestane, že to bylo málo. Ani Pánbůh neví, co vlastně chceme. Máte někdo stále pocit, že rouška nám bere naši svobodu, že rouška je ten bod zlomu, kdy je ohrožena naše demokracie a naše práva a naše svoboda? Porovnejte sami.
Thajsko má 69,5 miliónu obyvatel.
Země závislá z velké části na turistickém ruchu, země kde si defacto zdravotní péči musí obyvatelé platit, země kde téměř podpory v nezaměstnanosti, dávky, mateřská, rodičovská, důchody. Pokud nemáte děti, příbuzné, partnera, jste ve stáří odkázáni sami na sebe. Jak to končí je nasnadě.
Jaro 2020: průměrně 100 covid pozitivních denně – následoval tvrdý lockdown a totální uzávěra hranic, která trvá na výjimky do dnes.
Jaro 2021: země po roce bez turistů, mnoho lidí z turisticky vyhledávaných oblastí se už dávno vrátilo do svých rodných vesnic, kde je aspoň co pěstovat. Lidé bez podpor.
Počet covid pozitivních lidí stoupl až tento týden na cca 1400 denně, staví se velké množství polních nemocnic, lidé nemluví o ničem jiném. Nejvířaznějším omezením je uzavření cestování mezi 18 provinciemi. Za porušení nařízení hrozí soud. I přes mírné omezení pohybu a prodeje jsou ulice poloprázdné. Lidé se bojí, nechodíven, nenakupují a tím je mnoho dalších bez příjmů. Začíná krysí závod.
Oficiálně zatím necelé stovce úmrtí na Covid. Za rok. WHO pochválilo Thajsko za zvládání covidové pandemie. „Nepřímé ztráty“? Dokažte. Na ulicích přece nikdo není.
Včera jsme byli v chrámu přispět na rakve lidem, kteří zemřeli bez rodin. Ne na Covid.
V Thajsku zemře na silnicích kolem 70 lidí denně, po Libyi největší počet na světě, většina úmrtí je na motorkách. Aty, stejně jako auta jezdí stále stejně, dodržování pravidel se nevyžaduje. Osvěta by asi stála moc peněz.
“Jak se máte, Evropané? Vlastně, jak se máme?”

POČASÍ A TEPLOTY

Informace o počasí lze dnes najít všude. To co vám ale neřeknou je, jak se v něm žije. Obecně se dá říct, že jsou v Thajsku dvě roční období. Zima a Léto. Je to lež. Je tu jen jedno období a jmenuje se “Vedro”. Je jen rozděleno na dvě období. “Vedro” a “Ještě větší vedro”.
Prvním je období mezi listopadem a lednem, kterému se také říká období dešťů a teploty se v závislosti na oblasti pohybují přes den kolem 20 – 30 ° C. Z, mě nepochopitelných, důvodů se zde někdy říká „zima“, ale sami Thajci toto pojmenování původně nepoužívali, takže jediným vysvětlením je přiblížení se západnímu pojmenování tohoto období. Nenechte se však mýlit, s pocitem zimy to nemá absolutně nic společného.
Během “středoevropského” jara zde začíná léto, tedy “Ještě větší vedro”. Teploty stoupají téměř každý den nad 35 ° C. Ale to je jen začátek. V horách je samozřejmě „chladno“, což znamená „pouze“ kolem 25–35 ° C.
A jaký je tedy ten pocit? Uzavřete se v 35-40 ° C do prosklené prádelny. Dovolená super, ale žít v tom se moc dlouho nedá. A představa, že Thajci jsou zvyklí není také pravda. Jenže jim nic jiného nezbývá.
Řidiči taxi a mototaxi nosí dlouhé rukávy nebo návleky, rukavice a každý, kdo pracuje venku na slunci nebo na moři, má ještě šátky a pokrývky hlavy. Ostatní, zejména ženy, nosí také často během dne dlouhé rukávy a kalhoty. Přemýšlel jsem, jak mohou vydržet takhle nabalení celý den, ale po hodině na vypůjčené motorce jsem to pochopil. Ačkoli jsem byl namazán asi 50kou krémem, spálil jsem si i prsty. Někdy je možné vidět Thajce, hlavně ženy, s deštníky, které však plní funkci slunečníků. Důvodem není jen horko, ale také skutečnost, že čím světlejší je kůže žen, tím jsou podle nich krásnější. Což je úplný opak toho, jak krásu vnímáme my naším “západním” pohledem. Z toho plyne, že oblíbenou činnost “západních” žen, kterou je sebe grilování, u Thajek nikdy neuvidíte a ony sami toto sebetrýznění nechápou. Thajky se budou držet jakéhokoliv stínu a někdy si i při krátkém pobytu na slunci, třeba přechodu přes silnici budou chránit obličej třeba knihou.
Počasí a již zmíněné teploty 30-40 st.C., v noci kolem 25 st.C. tady nikomu moc šancí nedává. Nejpříjemněji bylo v horách, kde jsme si opravdu užívali teplot i jen o 5 st.C. nižších. Jediným vysvobozením při cestování je všudy přítomná klimatizace v metru, vlacích, taxi, dálkových autobusech, v nákupních centrech, obchodech, restauracích i kavárnách, takže jsme se mohli několikrát denně aspoň na chvíli někde chladit. To však není při cestování vždy možné, a je jasné, že doma nebo tam kde jste ubytováni, je klimatizace životní nutností a při rezervaci jízdenek a hotelů je to první a hlavní podmínka.

THAJSKÝ VÝZNAM “PÁLIVÝ”

O jídle se toho dá napsat mnoho v každé kultuře. Nechci zde popisovat jídla ani psát recepty, ale to, co je ale na thajské kuchyni nevýraznější, a to je všudy přítomné používání chilli papriček, a to skoro vždy a všude, dokonce i k ovoci.
Mám rád ostrá, pálivá jídla a mohu říci, že ani velmi pálivé mi nevadí. Ale je tu jedno velké ALE. Jídlo, které my cizinci, tedy “farangové”, nazýváme velmi velmi ostrým či pálivým, je pro Thajce na stupnici pálivosti někde na úrovni lehce okořeněného jídla. Tam kde mi často s dávkováním chilli papriček končíme, tam Thajci teprve začínají. Pokud tedy Thajec jí cokoliv, co nazve pálivým, doporučuji to jíst jen těm opravdu zkušeným. Hrdiny a chlubily na to upozorňuji obzvlášť, dříve než se ztrapní chvástáním co vydrží. A obzvlášť před Thajkami, což byste vůbec nepředpokládali vzhledem k choulostivým jazíčkům západních žen. Vtipné z počátku bylo, když jsem chtěl nějaké jídlo a Nidnoi mi řekla, “To nemůžeš.” Což jemně řečeno vlastně znamenalo, to nedáš. Časem si mé tělo zvyklo a tak místo toho, pokud jsem chtěl něco pálivého, řekla prodávajícímu nebo obsluze s úsměvem, “Farangovi jen trochu toho chilli.” Nevím proč se obsluha také vždycky smála.
Dalším podstatným rozdílem je podávání jednotlivých chodů, tak jak ho známe v západních kulturách. Obvykle jíme dva. Polévku, a poté hlavní chod, pokud nepočítám možné předkrmy a dezerty. Thajci jedí všechny „chody“ najednou a navíc je na stole vždy něco, co sdílejí s ostatními, a to i když jsou u stolu jen dva.
A ještě jedna maličkost, nejčastěji se jí vidličkou a lžící místo nože. Jen někdy pak hůlkami a lžící.

THAJSKÁ KRÁSA

Když mluvíme o kráse thajských dívek a žen, nemluvíme pouze o jejich vnější kráse. Mluvíme o nějaké neznámé magii, o které se toho hodně napsalo, ale nic z toho není pravda. Přesněji řečeno, nic z toho není dostatečně pravdivé.
Neexistují totiž žádná slova, kterými by někdo vysvětlil jejich kouzlo. Každý muž, který má tuto zkušenost vám na to odpoví stejně. Vlastně neodpoví i kdyby mluvil týden.
A jelikož jsem gentleman, odkryji vám jen jedno z jejich tajemství, které jsem objevil až teprve díky rouškám. Jsou to jejich černé, hluboké, mandlové oči, ve kterých okamžitě roztajete.

Nidnoi” – Miss Prapatsorn Shanapoom – next photos at FB-Cross the Worlds

OSOBNÍ HYGIENA

Možná, že to občas z fotografií nevypadá, ale pokud by se mělo soutěžit v udržování osobní hygieny, tak my lidé ze západu prohrajeme na plné čáře. Možná je to dáno i vysokými teplotami zde, ale Thajci, a hlavně Thajky, se koupou i 3x denně. Mám na pachy nosánek hodně citlivý, ale nikdy jsem zde nezažil, že by byl někdo cítit pižmem nebo potem a to i přesto, že se potí stejně jako my.
Mohu ale bohužel také potvrdit, že jediní, koho jsem zde nevábně cítil byli farangové. Tedy my, ze západu. Samozřejmě že ne všichni, ale dalo se to poznat už i na dálku. Jakmile jsem spatřil „bílého“ v tílku, vždy, odpusťte mi ten výraz, smrděl. Tento styl „módy“ mi byl vždy varováním. Bylo mi až stydno.
Thajky o sebe dbají mnohem víc než západní ženy a dívky, ale tak nějak přirozeně. A navíc voní vždy sami sebou. Na rozdíl od jiných národů či etnik nemají výrazné pižmo. Dokonce bych řekl, že pokud nějaké mají, tak je nepoznatelné. Nepoužívají ani výrazné parfémy, potrpí si spíše na celkovou péči o pokožku, takže množství jejich kosmetického vybavení si v ničem nezadá se západními ženami.
Co se týká make-upu toho, na rozdíl od zdatné části Evropanek, používají většinou úplné minimum, zato s maximálním efektem.
V tom jak dokáží udržovat svou přirozenou krásu by se naše děvčata mohla leccos přiučit.

Wat Siri Kamalawat, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Kuan Yin Chokchai Palace, taoistic temple, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Lat Phrao, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Hua Lampong, Bangkok – next photos at FB-Cross the Worlds

DOPRAVA – MOTORKY

Nelze jinak než rozdělit dopravu na jednotlivé druhy, jelikož je v některých ohledech tak specifická, že by toho bylo najednou moc.
První a hlavní pravidlo silničního provozu je, že se jezdí vlevo. Druhé pravidlo, pro nás velmi důležité je, že se pravidla dodržují jen když vyhovují. Takže například předjíždění se děje z té strany, kde je to v té chvíli výhodnější, chodcům se přednost většinou nedává, takže spoléhat se na to se rovná pokusu o sebevraždu. Když na křižovatce či přechodu nikdo není, klidně se jede na červenou a dávat si pozor na motorky a jiná vozítka musíte i na tržnicích.
Největší rozdíl oproti západu je, že na motorkách se jezdí v počtu osob, který se tam vejde, a to i na mototaxi (taximotorka). Takže pokud má rodina více členů a jednu motorku… Osobně jsem viděl zatím “jen” 5ti člennou rodinu, včetně batolat. Nic neobvyklého. Řidiči i spolujezdci za jízdy běžně telefonují, googlují, krmí sebe nebo dítě. Někdy se při nákupu na ulici ani nesesedá, prostě se zastaví přímo u stánku. I my jsme si velmi často motorku pronajímali. Je to levné a někdy jediná možnost jak uskutečnit výlet. A hlavně nejste na nikom závislí. V odlehlejších oblastech je motorka nezbytná, protože autobusy zde moc nejezdí, takže se děti musí ve velmi malém věku naučit držet řidiče, protože přidržovat dítě a řídit u toho motorku jednou rukou je možné jen někdy.

DOPRAVA – TAXI

Existují zde dva „druhy“ taxi a taxikářů. Jeden druh se nachází ve městech a je ho všude plno. Pokud jsme se přepravovali právě po městě, a jelikož jsme cestovali ve dvou, byly taxíky dobrá volba. Stály většinou stejně jako hromadná doprava, pokud tedy zrovna nebyla zácpa. Stačilo se postavit na silnici a vždy nějaké projíždělo kolem. Čekací doba se dala počítat maximálně na minuty. Mělo to i další výhody. Nemuseli jsme v tom nekončícím horku hledat nebo čekat na hromadnou dopravu a navíc každé taxi mělo zapnutou klimatizaci až někdy mrazilo. Ani nevíte, jak to bylo příjemné. Bylo to velmi levné a široce používané i Thajci.
Pak je tu ale ten druhý “druh” taxíků a taxikářů, známí i u nás. Říkáme jim letištní mafie. Až na několik výjimek vám rádi naúčtují za každý kufr nějaký ten poplatek navíc, další pak za to, že je to letištní taxi, což řeknou až při vystupování a taxametr, ten běží tak nějak rychleji. Nakonec je tedy cena až 2krát vyšší než u běžného taxi. Pokud ale jedete z letiště, kam tyto „společnosti“ obyčejného taxikáře “na ryto” nepustí, nemáte na výběr. A rozčilovat se a hádat tady má opačný účinek. Takže vypusťte páru, uklidněte se a uvědomte si, že navzdory tomu všemu i tyto ceny zde dosahují pouze po kotníky cenám našich poctivých českých taxikářů. Raději si užijte klimatizaci.

DOPRAVA – MOTOTAXI

Stejně tak jako je ve městech jednoduché mávnout na taxi, je ještě jednodušší mávnout si na mototaxi, tedy na motorku. Poznáte ji většinou už z dálky podle oranžové vesty. Je to sice trochu dražší doprava než v taxi, ale stejně jako taxi se to cenově ve dvou blíží MHD.
Pokud jede více osob cena je samozřejmě nižší. I zde platí, tak jak jsem již psal o jízdě na motorce v Thajsku, že počet osob na motorce závisí pouze na tom, kolik osob je schopných se na ní za jízdy udržet.
Výhodou je, že v husté dopravě je motorka rychlejší než taxi, protože se zákazníky v kolonách prokličkuje kdekoliv. Což sebou nese jednu podstatnou nevýhodu. Není to díky tomuto stylu jízdy úplně bezpečné. Do teď jsem netušil, že se motorka i s několika pasažéry vejde v pohodě mezi 4 proudy aut na 3 proudové silnici, a že bezpečné rozestupy a jakékoliv jiné mezery jsou jen plýtváním místa. A Thajci jsou na jízdu na motorce jako spolujezdci natolik zvyklí, že se ani nepřidržují a ženy sedí na motorce často bokem, to znamená s oběma nohama na jedné či druhé straně. A nedrží se také. Obsluha mobilu by pak nebyla totiž za jízdy možná.

DOPRAVA – MHD

Mohlo by se zdát, že Bangkoku na nějaké dobrodružství v MHD nenarazíte, ale jedna možnost tu je. Vezměme to ale postupně.
Podzemka, tedy metro, je až na pár odlišností velmi podobná našemu metru a stejně jako u nás, je jen v hlavním městě. Rozdíl je pouze v tom, že si nekupujete papírové lístky, ale elektronické žetony nebo karty, které vám otevřou turnikety u vstupu i výstupu, kde je zároveň i vrátíte do nekonečného koloběhu znovupoužití.
Další možností dopravy v Bankoku je skytrain, nebeský vlak, což je vlastně metro, které jezdí nad vašimi hlavami a jediný rozdíl od metra je ten, že máte zároveň krásný výhled během toho co se proplétáte nad ulicemi a menšími domy.
Obě tyto možnosti dopravy jsou klimatizované, ale v porovnání cen s naším metrem a bangkokskými taxíky, je ve dvou výhodnější použít taxi. Jak jsem již jednou psal, cenově to je plus mínus totožné, ale na taxi mávnete kdekoliv na ulici a jedete.

Pak je tu ještě jedna možnost a to jsou autobusy. Pokud pojedete linkou, která je vybavena „standartními“ nebo novějšími typy autobusů, není vlastně o čem psát. Slibované dobrodružství jsem ale zažil ve chvíli, kdy jsem nastoupil do starého typu autobusu.
U zvenčí vypadal, jako by celou karosérii vyklepávali ručně, včetně nýtování jednotlivých dílů. Vypadalo to vlastně dost retro a už jsem se nemohl dočkat až uvidím retro vnitřek. Skutečnost předčila mé očekávání. Vstoupil jsem do dimenze staré minimálně 50 let ne-li víc.
První co mě okamžitě zaujalo byla prkenná podlaha. Ano, prkenná a retro dvojnásobné, protože se prkna při chůzi po ní lehce prohýbala. A kovové sedačky k ní byly naostro přišroubované. Uvnitř chodila od jednoho ke druhému cestujícímu asi 60letá „stevardka“ a prodávala lístky.
Nejexkluzivnější pohled byl ale na řidiče. Tedy spíše na „kokpit“. Před pedály byla díra, kterou jsem mohl sledovat co se děje na silnici přímo před autobusem. Vedle řadící páky, která měla snad metr a rostla z prkenné podlahy, byl vystouplý hranatý, plechový poklop motoru, který pravděpodobně také vyrobili během některé z nocí v garáži na koleně. Během jízdy předváděl autobus hip hop a zvuky, které vydával během několikavteřinového řazení rychlosti, jako když řadíte přes všechny zuby, se rozléhaly celým autobusem až jsem cítit jak se mi přitom chvěje sedačka pod zadkem. Bylo neuvěřitelné, že něco tak velkého, takto smontovaného drží po hromadě a je vůbec schopno jízdy. Kolem mě projížděly moderní auta a motorky a náklaďáky a já si připadal jako když jsem přicestoval v čase z minulosti a ocitl se na 3 proudé silnici v Bangkoku. Samozřejmě že jedinou klimatizací byly otevřená okna, takže mě ovíval horký vzduch, což bylo jako sedět před horkovzdušným fénem.
Co vám budu říkat. Po pár dnech jsem se tím autobusem šel projet ještě jednou. Ne proto, že bych někam potřeboval, ale jen pro ten zážitek. A také jsem se chtěl ujistit, že se mi to nezdálo. Jak malé dítě.

MEZIMĚSTSKÁ DOPRAVA

Thajsko není zrovna malá země, takže občas jsme museli cestovat na větší vzdálenosti.
To, čemu jsme říkali „kousek“ bylo tak 200-300 km, tedy max 4-5h. To se dalo zvládnout buď vlakem, se kterým se mi nepoštěstilo jet, a nebo vanem či autobusem. Van je vlastně větší tranzit, ale ten jsme také nikdy nevyužili, za to autobusy několikrát a vždy jsme vybírali dálkové VIP autobusy, které měli klimatizaci a široké sedačky připomínající masážní křesla. Někdy byl během jízdy přítomen i stevard, který roznášel vodu, desinfekci a vlhčené ubrousky. A proč ten luxus? Ceny se totiž pohybovaly kolem 150 Kč. Ne to není překlep.
Na větší vzdálenosti kolem 700 km jsme už používali vnitrostátní lety. Hodina a půl letu nebo 14 hodin v autobuse či vlaku je přece jen rozdíl. A cenově? To také nebude překlep. 500 Kč za autobus nebo 800 Kč za let. Rozhodnutí bylo vždy jasné.
Na kratší celodenní výlety mezi vesnicemi a městy jsme si vždy hned po příjezdu do dané oblasti pronajali skútr, většinou hned na několik dní a měli ho zaparkovaný v hotelu, s čímž se tady počítá. Takže hned k dispozici, to bylo totiž nejpohodlnější a nejrychlejší cestování po okolí. A za tento luxus 150-180 Kč na den plus benzín. To také není překlep. No neberte to.

UBYTOVÁNÍ

Stejně jako jinde ve světě i zde je ubytování od obyčejných společných pokojů za doslova pár desítek korun až po hotelové ubytování ve vysokém standardu. Obecně se dá říct, že pokud bychom chtěli na měsíc jednoduchý, průměrný, čistý hotelový pokoj s klimatizací a wifi, cena by byla podobná ceně pronájmu běžného bytu v Čechách. Zarezervovali jsme ho přes některou z aplikací, třeba Booking.com, zaplatili kartou a bylo vyřízeno.
Nejdéle trval vždy výběr. Za prvé proto, že možností bylo opravdu mnoho a za druhé jsme museli na základě zkušeností pečlivě vybírat. Důvod byl jednoduchý. Svůj vybraný pokoj jsme dostali vždy, ale nevypadal v drtivé většině případů tak jako na fotkách, jelikož ty byly pořízeny v době, kdy bylo vše nové a fotky nebývají aktualizovány i několik let. Jakmile tedy na fotkách vypadalo něco jen tak tak na hraně, skutečnost byla vždy horší. Pokud to vypadalo exklusivně, věděli jsme, že to bude pravděpodobně “ok” za slušnou cenu a to jsme rezervovali. V našem případě odpovídalo skutečnosti jen jedno ubytování z pěti. S tímto počítat se vždy vyplatilo a vždy jsme dostali, ne sice luxus, ale velice dobrou, čistou kvalitu za vynikající cenu a o to nám šlo. Nepotřebovali jsme luxus, ale vždy jsme vyžadovali čistotu. Časem jsme do podmínek přidali “se snídaní”, protože jsme se nechtěli zdržovat hledáním obchodů a nákupy a raději strávit čas cestováním.
A ještě jednu věc jsme chtěli vždy. Tu, bez které tu dlouho nepřežijete. Klimatizaci.


KAPITOLA IV. – PUKET

Puket je větší ostrov v jižní části Thajska, kam se lze dopravit vnitrostátními lety.

Wat Suwan Khiri Wong, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Kathu and Monk´s homes, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Kalim Beach, Patong Bay, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

JÍDLO Z ULICE

Jídlo samo o sobě je v Thajsku zážitek, ale zajímavá je jeho dostupnost: Je totiž všude. Kromě kamenných restaurací a bister najdete na každém rohu Lan khai ahan tamsang, což je vlastně takové bistro na motorce. Je to vlastně podomácku sestavený stánek, který je zároveň kuchyní připojenou ze strany k motorce jako sajdkára. Je až neuvěřitelné co vše se do tohoto „bistra“ vejde, od plynové bomby, přes kuchyňské vybavení a pult, vařič a sklad potravin, a to vše na ploše kolem 2 m2.
Jídla všech možných variant většinou bravurně zabalí nebo v případě polévek nalejí do igelitového sáčku a převáží gumičkou. Cena za takové plnohodnotné a opravdu podomácku vařené hotovky z čerstvých ingrediencí se pohybuje kolem 38 Kč. Ne, to také není překlep. Pokud se ale chcete najíst hned a nenosit si jídlo domů, není to problém. Většinou sebou tito stánkaři vozí pár plastových sedátek a skládací stoleček, které mají u stánku a nebo je stánek před přízemním prostorem domu, ve kterém stoly a židle jsou. Dost často je taková místnost zároveň obývacím pokojem a stáním pro motorky v jednom, protože jde často o rodinné podniky, otevřené celý den a tak zde majitelé takového bistra nebo nájemci tráví zároveň svůj čas. Někdy i s dětmi, pokud je není kam v jejich ranném věku dát.
V takovýchto pojízdných stáncích je možné koupit i čerstvé ovoce, které je krásně chlazené ledem Před vámi ho nakrájí, dají opět do igelitového sáčku a přidají špejli na cestu. Jednoduché, rychlé, čerstvé, lahodné, co si vyberete a levně.

Patong streets, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Phuket Old Town, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Patong Bay and Beach, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Asia Marina Pier, Koh Siray, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Monkey Bay, Ko Phi Phi Leh, Krabi – next photos at FB-Cross the Worlds

Maya Bay, Phi Phi Leh, Krabi – next photos at FB-Cross the Worlds

Pileh Lagoon, Ko Phi Phi Leh, Krabi – next photos at FB-Cross the Worlds

Viking Cave, Ko Phi Phi Leh, Krabi – next photos at FB-Cross the Worlds

Ton Sai Beach, Ko Phi Phi Don, Krabi – next photos at FB-Cross the Worlds

Koh Khai Nok, Phru Nai, Ko Yao District, Phang-nga – next photos at FB-Cross the Worlds

Sea Gypsy Village, Koh Siray, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Bangla street, Patong beach, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Big Buddha, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

Monkey thieves, Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

PLACENÍ V THAJSKU

Placení zde probíhá běžnými způsoby, tj. v hotovosti, kartou nebo s rozšiřujícím se bankovním QR kódem prostřednictvím mobilní aplikace. I když si můžeme myslet, jak jsme my západní lidé v používání technologií vyspělí, tak ta poslední možnost, platba pomocí QR kódu přes mobilní aplikace, je zde tak rozšířená, že i na trzích je běžnější než hotovostní platba. Tady je obvyklé vidět, jak vám babičky a dědečkové prodávající polévku v igelitovém sáčku přiloží svůj mobil k vašemu, nechají je se navzájem „očichat“ a je hotovo.
Ale mám jednu věc ohledně peněz, která je zde důležitá. Nikdy nemuchlejte své papírové peníze. Je na nich obrázek jejich králů a jakékoliv jejich mačkání či nedej bože pošlapání lze považovat za urážku jejich veličenstev, a ta se zde trestá vězením. A to bez nadsázky.
Peníze vám podávají vždy narovnané a nepřeložené. Několikrát jsem zaregistroval pohledy Thajců, když jsem bankovky narval jen tak do kapsy nebo pomuchlané vyndával. Takže jsem je začal raději také úhledně rovnat a před uschováním jsem je jen opatrně přeložil, abych je stejně urovnané zase při dalším placení vyndal z kapsy.

“KAVÁRNA” (české slovo pro kavárnu)

Ano, Češi, čtěte dobře … české slovo „kavárna“.
Jednou jsme procházeli po pláži Patong na ostrově Phuket v Thajsku a najednou jsem uviděl „kavárnu“. Toto české slovo, což znamená kavárna. České slovo se stalo názvem jedné z kaváren zde v Thajsku. Stalo se to v době, kdy se v mé zemi stále častěji používají anglická slova. A proč to použili? Protože to české slovo jim zní hezky. Kromě toho jsme ochutnali nápoje a byli vynikající!
https://instagram.com/kavarna.tea?igshid=1mg2rtaq9zg7c
https://www.facebook.com/KavarnaTea-106116107836101
“KAVÁRNA” (Czech word for caffee shop)

“Kavárna” (Czech world for coffee shop), Phuket Island – next photos at FB-Cross the Worlds

ADMINISTRATIVA A BYROKRACIE

Vězte, že naše zkušenosti s množstvím, potřebností, smysluplností některé dokumentace a s přebujelou administrativou, kterou musíme vyřizovat v Čechách potažmo v Evropě se zde pod „thajským světlem“ staly malicherností. Pokud máte někdy, stejně jako já, už před návštěvou úřadů trávící problémy, bolesti hlavy, hledáte ztracenou naději a máte mlhu před očima, v Thajsku raději nikdy nic nevyřizujte, jelikož by vás buď zatkli nebo odvezli do blázince. To podle toho, jestli byste někoho zabili nebo dostali záchvat šílenství. Zapomeňte na selský rozum a logiku a obrňte se několikanásobnou trpělivostí nebo si nechte předem udělat částečnou lobotomii.
I přesto, že jsem věděl co chci a kam jít, na úřadech jsem musel projít přes úředníky, kteří seděli na každém rohu a plnili funkci jakési nepotřebné, ale o to víc důležitě se tvářící, patrové služby. Ta však ve svém důsledku nic nevyřizovala a byla tam jen na místo orientační cedule s jedním velkým rozdílem. Tahle „směrovka“ totiž vždy chtěla vidět mou dokumentaci, kterou začala s předstíraným zájmem studovat a hledat neexistující chyby, aby vás stejně nakonec poslala o kus dál.
Když už jsem se dostal konečně k tomu správnému okénku, poté co si ty jednotlivé směrovky okopírovaly tady můj pas, tady moje vízum nebo cokoliv jiného, co stejně nepotřebovaly, začali ti správní úředníci hledat chyby. Ne kvůli kontrole, ale aby ukázali svou důležitost. Samozřejmě vždy nějakou našli, třeba, že údaje o mém pasu mají být na tom a tom dokladu vepředu a ne vzadu. I přesto, že vepředu už místo nebylo. V Čechách byste řekli, „Tenhle doklad mi vydali oficiálně na vašem úřadě. A je tam oficiální razítko. Chcete říct, že to udělali špatně?“ V Thajsku tohle nepřipadá v úvahu, protože vy tím toho úředníka zesměšníte, on tím pádem ztratí svou tvář a vy nedostanete nic. Musíte ho požádat o pomoc, že jedině on je schopný to zařídit. Čímž ta hra na důležitost může zdárně skočit. Úředník byl nadmut svou nepostradatelností a já měl svůj dokument. Takto to probíhá v různých obdobách.
Pokud však úředník neví co má udělat, protože se s některou situací ještě třeba nesetkal, neřekne, že neví nebo že to neumí, že se poradí nebo někam zavolá. To by ztratil svou tvář. Takže vám řekne, že to prostě nelze, že to nejde. Nevědět to, že to lze a dokonce, že je povinen to udělat, byl bych v koncích. O to víc mě dokáže rozčílit to, když vím lépe než ten úředník, že to tak udělat ze zákona musí. Navíc v Thajsku. V Čechách by to asi skončilo v lepším případě větou, “Zavolejte mi vedoucího.“ Ne však v Thajsku. Tady je boss úředník, tak jako u nás dobách „ruda“ a navíc, nesmíte způsobit někomu ztrátu tváře, tím končíte!
Takže se zaťatými zuby a s úklonou jsme paní požádali o pomoc, že jedině ona je schopná to zařídit a jen jsme se tak lehce zmínili, že to nařízení naše ambasáda jako jediná (což není pravda) začala vyžadovat už před více než rokem. Baba začala něco hledat v počítači, vyhlášku samozřejmě, a také jí našla. Oznámila nám, že to zařídí, že ona se o to postará, že máme přijít za pár dní. Samozřejmě proto, aby to stihla nastudovat a připravit se na to.
V konečném důsledku jsem dostal, co jsem potřeboval, ale vždy chtěli vidět víc dokladů než potřebovali, kopírovali si dokumentaci, kterou vůbec nepotřebovali, včetně pasu, což mnohdy ani nesmějí, a to jen aby zvýšili svou důležitost. Výsledkem je potom i množství dokumentace, které obdržíte. Protože čím více papírů, tím větší důležitost přece mají. Pokud je tedy skutečných papírů potřeba opravdu málo, vyrobí nějaký navíc, i kdyby se v něm informace měly opakovat v trochu pozměněné formě. Připomíná vám to něco? Tak si to ještě minimálně 5krát znásobte.
Papír na papír? Jen jeden? To je málo, aspoň ještě kopii. Neříkám tím, že bychom se měli s naší byrokracií smířit, to v žádném případě. Zvláště když to vypadá, že Evropská unie se školí v Thajsku. Jen jsem si uvědomil, jak moc se v tomto ohledu změnilo od dob “ruda”. Minimálně jsme už aspoň na půl cesty. Teď ještě vylepšit tu druhou půlku.
Například na naší ambasádě v Bangkoku mi sami preventivně vystavili doklad, o kterém už věděli, že ho Thajci někdy svévolně požadují. A to doklad o pravosti pasu ověřený naší ambasádou. Thajcům nestačilo, že jsem na ten pas prošel vízovým a vstupním řízením, letištními kontrolami, imigračním úřadem a povinou karanténou.
V tomto ohledu musím skutečně s pokorou říct, že jsem narazil na vynikající přístup českých úředníků jak na Thajské ambasádě v Praze, tak na České ambasádě v Bangkoku. A na to jak mám husí kůži kdykoliv slyším slovo úředník, tak na těchto úřadech byli pro mě vzorem toho, jak by měl úředník svou práci dělat a jak by se měl chovat. A to mnohdy i nad rámec toho, co je povinen… Asi jim tam ještě donesu bonboniéry.


CHAPTER V. – CHIANG RAI

Chiang Mai je hlavní město provincie Chiang Mai na severu Thajska.

Wat Rong Khun – White Temple, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds

HORSKÉ KMENY

To, co jste možná někdy viděli na krásných fotkách, ženy s kovovými kruhy kolem krku v jejich barevných krojích, tak to jsem viděl na vlastní oči. Jenže pravda je bohužel trochu odlišná a bohužel tristní. Tyto různé kmeny nebo vlastně jejich části, s různými jazyky, nikdy nežili pohromadě a ne tam kde žijí teď. Byly sem “přesídleny”, protože jejich turisticky využitelný potenciál byl obrovský. Ale teď, v době kdy se Thajsko uzavřelo není téměř nikdo, kdo by sem přišel.
V tu chvíli jsme byli jediní „turisté“, kteří platili za vstup … Nikdy jsem neměl problém fotit v ZOO. Zvířata. My jsme ale procházeli téměř prázdným lidským ZOO. Nebyl jsem sto, zvednout foťák, i když právě na to byli zvyklí a proto sem byli „usazeni“. Lidské kulisy, lidské rekvizity. Lidé jako turistická atrakce.
Styděl jsem se a bylo mi lidsky špatně. Byl to pocit zoufalství… Musel jsem si v duchu říkat sám pro sebe, že fotím reportáž, jinak bych žádnou fotku neudělal.
Když na vás dělá psí oči pes, je to roztomilé. Když na vás dělá psí oči člověk, vykořeněný z vlastní kultury, kterou již jen předstírá pro zraky turistů, je to strašné.

Hill Tribes, Nang Lae, Chiang Rai
“My the hardest photo shooting so far. Why?” – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Rong Suea Ten – Blue Temple, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds

Streets, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds


CHAPTER VI. – SANTIKHIRI

Vesnička na hoře Doi Mae Salong, v pohoří Daen Lao. Oblast tzv. Zlatého trojúhelníku v minulosti proslulá svou celosvětovou produkcí opia.

Thai highlands on Doi Mae Salong mountain, Daen Lao mountain range, Mae Fa Luang district, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds

Santikhiri village
(in its history centered on the Golden Triangle’s opium trade), Doi Mea Salong mountain, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds

Tea Plantations on Doi Mae Salong mountain, Daen Lao mountain range, Mae Fa Luang district, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Santikhiri Temple on Doi Mae Salong mountain, Daen Lao mountain range, Mae Fa Luang district, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Phra That Santitham, Daen Lao mountain range, Mae Fa Luang district, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds

the bus station, Chiang Rai – next photos at FB-Cross the Worlds


KAPITOLA VII. – CHIANG MAI

Wat Sri Suphan – Silver Temple, Chiang Mai – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Phrathat Doi Kham, Chiang Mai – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Umong, Chiang Mai – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Phra That Doi Suthep, Ratchaworawihan, Chiang Mai – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Phra Singh, Chiang Mai – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Lok Moli, Chiang Mai – next photos at FB-Cross the Worlds

THAJCI A FARANGOVÉ (tj. PŘEVÁŽNĚ BÍLÍ CIZINCI)

To jak se ke mě Thajci chovali, bych rozdělil asi na dvě etapy. Karanténní a pokaranténní.
Tu první, karanténní etapu bych nazval také oficiální, protože oficiálně probíhal i přístup Thajců ke mě, tedy k farangovi, k objektu potencionální nákazy. Úřední až vojenský, studený, opatrný a s odstupem. A i přesto, že se chovali velmi slušně a vstřícně, neubránil jsem se pocitu, že se mě bojí, jako by mi na hlavě rostly rohy, a jakýkoliv nutný kontakt omezili na totální minimum, tak jak jsem již popsal v jedné v předchozích kapitol týkající se samotné karantény. Prakticky to znamenalo, že za celých tech15 dní jsem se setkal 2x na 10 minut s 2 zdravotními sestrami při povinném, plánovaném testování na Covid a jednou asi 2 minuty se zaměstnancem, který přišel odemknout zabouchnutou koupelnu. Vždy byli “ve skafandru” a vše proběhlo rychle a bez řečí. I jídlo, které nechávali 3x denně na židlích před pokoji, roznášeli vždy oblečení v „covidovém skafandru” včetně holínek.
Byl to velice zvláštní pocit. Vnímal jsem velice silně, že jsem pro ně byl nejen exotický cizinec, ale svým způsobem také jeden z mála exotů, kteří se přes všechny možné restrikce přijet do jejich uzavřené země. Připadal jsem si spíše jako delegace z jiné planety o které ještě neví, jestli není nebezpečná. Ale také, a to si nebudeme zastírat, delegace, která veze peníze.
Opustit karanténu bylo jako se ve vteřině ocitnout v jiné, tentokrát normální dimenzi. Vkročil jsem do světa, kde po ulicích jezdila auta a motorky, a taky tam chodili lidi, sem a tam. Byl to svět, na kterém by nebylo nic zvláštního, pokud bych ho ale už několik měsíců takhle neznal. Bylo to jako se probudit na ulici z nenormálního snu a zjistit, že se vlastně nic nestalo. Téměř.
Ono se vlastně nezměnilo chování lidí kolem mě, změnila se situace a lidé. Ve vteřině jsem přestal být osobou zájmu a začal jsem být pouze osobou zajímavou.
Pravdou je, že Thajci jsou většinou usměvaví a vstřícní lidé. Pro ty, kteří navštíví Thajsko na pár dnů či týdnů, to působí až dojmem bezstarostného ráje, kde je levně a všichni jsou šťastní a spokojení s tím co mají. Jenže to je jen skořápka. Nezažil jsem v Thajsku nikoho se rozčilovat, všichni se jen usmívají. A to i když si na něco stěžují, což ale zažijete málokdy. A když už ano, máte pocit, že vypráví nějaký příběh z minulosti, který už přestály, a že teď už je to pro ně jen úsměvná epizoda. Jenže toto chování vychází z přesvědčení, že by před ostatními ztratili tvář pokud by dali veřejně najevo negativní emoce. Oni se s vámi ani nebudou hádat, pokud se budete rozčilovat. Raději beze slova odejdou. Zaprvé v jejich očích jste svým negativním chováním ztratili tvář vy, ale také pokud do nich budete „šít“, můžete způsobit, že díky vám ztratí tvář před ostatními oni, což je pro ně urážka.
V jejich chování je ale něco, co mi bylo blízké a co bychom i my mohli zařadit do našeho českého repertoáru chování, abychom byli šťastnější. A to přestat být permanentně nasraní a přestat startovat kvůli každé hlouposti.
Nebo snad znáte někoho, kdo je šťastný a usměvavý proto, že jeho životním postojem je permanentní nasranost, jeho posláním je tuto nasranost rozstřikovat po širokém, dalekém okolí a jehož vytáčkoměr je celoživotně aspoň na 8 z 10, jinak by jeho život neměl smysl?
Chování Thajců navenek vychází také z jejich výchovy k poddajnosti a pokoře, ale vše má i svou druhou stránku. Jedna z nich se například občas projeví ve chvíli, kdy s vámi jako s farangem uzavírají obchod a je jedno jestli si jen pronajímáte skútr nebo platíte vstupné. Musíte vědět, že pro Thajce je člověk ze západu, bílý farang „někdo, kdo má peníze“, „někdo, kdo má hodně peněz“. Někdy jsem měl až pocit, že v jejich představách my farangové, cizinci ze západu, nemusíme nějak moc pracovat, že mít peníze je nějaký náš povahový rys nebo že si tiskneme peníze sami doma.
Na druhou stranu se tomu nedivím, jelikož je v tomto myšlení podporuje i vrchnost. Jedním z mnoha příkladů je to, že některé vstupné platí pouze cizinci, ale Thajci ho mají zdarma. Cizinci zde také nesmí vlastnit více než 49% nemovitosti. Kdo vlastní tu větší část a co to někdy, bohužel, může pro cizince znamenat, je nasnadě. A takových příkladů je hodně. Takže co se týká „obchodu“, kromě pronájmu čehokoliv od skútru až po dům bych žádný jiný obchod v Thajsku osobně neuzavíral.
Dalším příkladem jsou absolutně naivní počty „vrchnosti“ předkládané médii, o budoucích příjmech z turismu až se zase země otevře. Informace i tom, kolik každý farang může v Thajsku utratit (podle nich tedy utratí) a tím pádem kolik na cizincích vydělají. Každému „páťákovi (žáku páté třídy) stačí google a jeho matematické znalosti, aby věděl kolik běžní „západní“ důchodci mohou skutečně měsíčně v Thajsku utratil. Je potom hrozně těžké Thajcům vysvětlovat, že u nás se také musí pracovat, že u nás se dokonce platí daně, zdravotní a sociální.
Až teprve ve chvíli, kdy poznáte jejich skutečný život, ne ten z pohledu turisty, a porovnáte si jejich a naše západní životními standardy pochopíte, že náš “ráj“ je o určitých sociálních a právních jistotách, které máme, ale na které jsme si tak zvykli, že se pro nás staly samozřejmé a neviditelné.
Znovu viditelné se stanou až ve chvíli, kdy se díváte do nechápavých, udivených thajských tváří, když jim o těch samozřejmých výdobytcích říkáte.
Přál bych Thajcům více svobody, sociálních a právních jistot a nezkreslené představy o životě těch lidí ze západu.
A taky bych přál nám farangům více pokory, slušnosti, tolerance, úcty jeden k druhému a méně nenávisti a uvědomění si toho, že „mít se dobře“, není samozřejmost, na kterou máme nárok. Je to výsledek toho, co jsme vybudovali.


KAPITOLA VIII. – KORAT / NAKHON RATCHASIMA
MOJE DRUHÁ RODINA

Nidnoi´s family – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Pa Phu Hai Long, Pat Chong, Nakhon Ratchasimanext photos at FB-Cross the Worlds

Wat Tha Sung, Nakhon Ratchasima – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Sangtham Wang Khao Khiao, Nakhon Ratchasima – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Kham Chanot, Nakhon Ratchasima – next photos at FB-Cross the Worlds


KAPITOLA IX. – BURIRAM

V této provincii se konal jeden z mála festivalů, který v době covidové nezrušili.

Khao Phanom Rung Festival in Buriram – next photos at FB-Cross the Worlds


CHAPTER X. – PATTAYA

Walking Street, Pattaya – next photos at FB-Cross the Worlds

Wat Phra Yai – Big Buddha, Pattaya – next photos at FB-Cross the Worlds