Czech version / English version
Czech version
Jiří Suchý: „Snažím se vyprávět příběhy tak, aby lidé přemýšleli nad podstatou toho, co vidí a probudilo to v nich nějaké emoce.“
Pro skláře a mnohostranného výtvarníka Jiřího Suchého (*1972) je nejpodstatnější vyvolání emocí a pocitů u diváků. Umění je podle něj hlavně o příbězích, které díky své rozsáhlé tvorbě může vyprávět. V našem rozhovoru jsme si povídali o jeho studiích a vlivech, které jej nejvíce formovali. Probrali jsme tavenou plastiku i foukané sklo, kterým se intenzivně věnuje. Rozebrali jsme smysl a cíl jeho tavených plastik z poslední doby, které jsou hodně zaměřena na ženství. Nevynechali jsme ani jeho expresivní část vyjádření malbou, v níž využívá speciální techniku. Pomocí horkého skla odebraného přímo ze sklářské pece pod jeho rukama vznikají improvizované a velmi emoční obrazy. Přečtěte si více o tvorbě výtvarníka, který vyvolává v divácích silné emoce a myšlenky a nebojí se jít koncepčně hodně do hloubky.
Tvoje tvorba má opravdu široký záběr. Věnuješ se tavené plastice, foukanému sklu, vytváříš obrazy malované horkým sklem a akrylovými barvami. Tvé tvůrčí nasazení zasahuje i do designu a fotografie. Cítíš se spíš jako sklář, designér, fotograf nebo umělec?
Já o tom takhle nepřemýšlím. Asi jsem vždy tím, co zrovna tvořím. Spojil bych to všechno pod slovo umělec. Umění je o příbězích a pocitech. Pokud ani jedno není, vznikne jen kýč. Dokonce ani technická dokonalost nenahradí myšlenkovou prázdnotu. Já se snažím vyprávět příběhy tak, aby lidé přemýšleli nad podstatou toho, co vidí a probudilo to v nich nějaké emoce.
Jaká část tvorby je pro tebe nejpodstatnější a převažuje?
Určitě převažuje sklářská tvorba. Je to však dáno spíše tím, že je časově a technologicky nejnáročnější. Nejpodstatnější pro mě je ale vždy právě to, co v daný moment tvořím.
Základ pro práci se sklem jsi získal na střední sklářské škole v Novém Boru. Pak následovala studia na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Co nejpodstatnějšího sis z tohoto období odnesl a v čem tě toto tvůrčí prostřední formovalo?
To by byla asi hodně dlouhá odpověď, kolik že to máme času? Zkusím to zestručnit. Tvořil jsem již od mala. V dětství to bylo v Lidové škole umění a poté jsem chtěl jít na střední keramickou školu do Bechyně. Jenže tehdy, za bývalého režimu, si mě na základní škole vybrali náboráři z vojenské školy. Těm jsem se vzepřel a odmítal jsem s nimi jezdit na exkurze, i když by to byla příjemná ulejvárna z vyučování. Tím jsem se ale zároveň vzepřel i socialistickému zřízení. Bylo my řečeno, tedy mé matce, ať na Bechyni zapomenu, že o to už se postarají. A tou dobou náhodou přijeli do školy i jiní náboráři, tentokrát ze sklářské školy v Novém Boru, kde nově otevírali maturitní obor uměleckořemeslné zpracování skla. To už jsem jel na exkurzi dobrovolně. A byla to láska na první dobrou. Bylo rozhodnuto a tím to vše vlastně začalo. To co následovalo, bylo, stejně jako život, o získávání zkušeností, učení se, naslouchání, vlivech, o ztrátách, o zrání i o „moudření“, které je vlastně nedosažitelné.
Mohl jsi zkušenosti získávat přímo od mezinárodně uznávaného architekta a skláře Bořka Šípka a také významného českého architekta a designéra Jiřího Pelcla, kteří byli na UMPRUM tvými profesory. Jak se jejich přístup k tvorbě a sklu lišil a co důležitého ti každý z nich předal?
Nebylo to ani tak o získávání zkušeností od těchto osobností, ale hlavně o způsobech přemýšlení, které mi ukazovali. Nikdy mi neříkali, co mám nebo nemám udělat, nebo jak mám myslet. Každý z nich měl samozřejmě svůj specifický přístup.
Ale tím prvním, kdo mě začal ovlivňovat, byl výtvarník, a toho času můj učitel dějin umění a navrhování na střední sklářské škole, Jan Vobr. To byl bohém každým coulem. On neučil, ale vyprávěl příběhy.
Bořek Šípek byl také velký bohém, zároveň introvertní extrovert. Ale když tě pustil k sobě do bubliny, tak se k tobě choval jako otec i kamarád, což jsem poznal v jeho studiu v Amsterdamu. Tam se má třídenní návštěva změnila v několikatýdenní intenzivní stáž a party v jednom. Jeho subjektivní pocity nikdy neovlivnily jeho objektivní hodnocení. Dokázal říct: „Mně se to nelíbí, ale je to vynikající.“ Další věc byla, že Bořek neučil. On se ptal. A bylo jen na mě, jestli pochopím smysl jeho otázek spíše, než otázku samotnou. Neříkal, co je dobře a co špatně, ale ptal se „proč“. Proč dělám toto a takto? Nikdy toho moc neřekl, ale stačila jediná otázka, a pokud sis odpověděla, naučila ses toho velmi mnoho.
Jiří Pelcl byl zase v některých ohledech opak Bořka. Více vysvětloval, více se nám věnoval, více zařizoval, ale hlavně měl odlišný, více technický pohled na svět. Byl nohama hodně na zemi, což je u architektury a designu také potřeba.
A pak bych rád zmínil ještě jednoho důležitého člověka, který mě velmi ovlivnil. Oponent mé diplomové práce byl Stanislav Libenský. Měl jsem tu čest s ním mou práci konzultovat a probírat více než půl roku. Za tu dobu mi důležitých otázek nakladl na léta dopředu. Malý velký muž, velký charismatik. Vždy mi říkal „Udělejte si to jednoduchý, složitej je život.“ A je pravda, že nejsilnější díla jsou ta, která vypadají jednoduše. Což je na jejich tvorbě paradoxně to nejtěžší.
Ještě než se dostaneme k tvojí samostatné tvorbě, ráda bych zmínila i tvou pedagogickou činnost v Novém Boru na střední sklářské škole, kde jsi v průběhu třinácti let vyučoval. Co tě přivedlo k práci pedagoga a jak na toto období vzpomínáš?
Učit jsem začal hned po vysoké škole. Jak mě to napadlo, už ani nevím, ale učit mě bavilo. Používal jsem automaticky stejné metody při konzultacích, které používali moji bývalí profesoři. Otázka „proč“ byla z počátku tou nejvíce nenáviděnou, než někteří studenti pochopili, co jim tím chci říci. Se spoustou mých bývalých studentů jsme dodnes přáteli a na spoustu z nich jsem pyšný, za to, co dělají nebo jací jsou. Aniž by to věděli.
Nechybí ti pedagogická práce se studenty?
Na to je jednoduchá odpověď. Ano. Chybí mi práce se studenty, debaty a „hádky“ nad návrhy. A asi tuším, na co se chceš zeptat. Bohužel se z učení, předávání zkušeností a kreativní práce, stal sprint s tunami nepotřebných lejster a s nejasnými pravidly. Stalo se to pro mě postupně natolik vysilující, že jsem se rozhodl být sobec a začít se věnovat jen tomu, co mě baví.
Velmi výraznou část tvojí tvorby tvoří skleněné tavené plastiky. Kde si tavenou plastiku tavíš a co tě na této technologii nejvíc přitahuje?
Tavená plastika je vlastně sochařina, jen s tím rozdílem, že musíš znát sklo a jeho optické vlastnosti. Jiné materiály jsou totiž neprůhledné a neprůsvitné. Postupně jsem se naučil většinu technologie od forem, tavení až po broušení. Přijde mi fér podepsat se pod dílo, které jsem také sám prakticky z větší části tvořil. Jen někdy některé práce přece jen nechávám na profících. Hodně mě po praktické stránce naučili Tomáš Málek a Tomáš Flanderka. V počátcích to byl i Milan Handl. Pece na tavby si pronajímám podle potřeby, například na Huti František v Sázavě, ale jinak tvořím ve svém ateliéru.
Všimla jsem si, že většina tavených plastik z poslední doby, je hodně zaměřena na ženství. Co tě na tomto tématu zaujalo a z jakého pohledu k němu přistupuješ?
Co tím přesně myslíš? Hádej, co mě, jakožto plně heterosexuálního muže, na ženství může přitahovat?
To jsi mě dostal. Přiznávám, že pravděpodobně tuším, co tě na ženství přitahuje. Jak se ptám, takovou dostanu odpověď. Tak se rovnou zaměřím na tvůj projekt „Gusto- 7 hříchů ženskosti“, který mě zaujal. Jak bych jako divák, možná i jako žena, měla tuto práci vnímat?
Můžeš pro mě prosím něco udělat? Řekni mi jak, jakožto žena, tento projekt vnímáš ty? Já ti k němu potom na oplátku ještě řeknu, jak jinak, než příběh.
Jako první mě samozřejmě napadne spojení se sedmi smrtelnými hříchy. Když ale porovnám těchto sedm hříchů, se sedmi hříchy ženskosti ve tvém pojetí, myšlenky se mi samozřejmě ubírají jinam. Zvolil jsi názvy Svázaná, Zabalená, Pikantní, Promočená, Chladná, Poslušná a Sladká. Hned mě mysl nutí přemýšlet, v jakém hříchu se vidím nebo raději do jakého pojetí se mohu sama promítnout. Zároveň když prolnu textovou část se samotným dílem, hned mi naskočí sexuální a erotické motivy, které jsou ale pro mě v této formě opravdu jemně a vzrušivě ztvárněny. Vůbec mě neuráží, naopak mě přitahují. Asi bych teď už dál moje myšlenky nerozvíjela. Stačí tato odpověď na to, abych dostala ten tvůj zmíněný příběh?
Naprosto. Paráda. Tvoje reakce je přesně to, čeho chci svými díly docílit. Donutit lidi zamyslet se nad tím, co dílem chtěl asi autor říci, a zároveň vzbudit nějaké emoce. Ty ses začala do těch hříchů promítat, hledala jsi nějaké osobní ztotožnění se a podle toho co říkáš, tak se ti to podařilo. Který hřích tě oslovil nejvíce, to mi asi neřekneš, že?
To, že těchto hříchů ženskosti je sedm, je opravdu odkaz na sedmero smrtelných hříchů. Ale na rozdíl od nich, tyto hříchy ženskosti ve skutečnosti za hříchy nepovažuji, ba naopak. Je to vlastně takový ironický synonym, který vznikl jako odpověď jakémusi falešnému puritánství a tabu, které se začíná nenápadně šířit pod hlavičkou trapné, neosobní a směšné korektnosti. Kdyby se za to mělo trestat, tak já to mám za těch sedm.
No a teď ten příběh. To je spíš takový dovětek, který tento projekt vyvolal. Po jeho zveřejnění na sociálních sítích se několik „členů“ LGBTQIA+ komunity snažili o jeho odstranění. A to hlavně proto, že jsem si dovolil k projektu připsat jako perex: “Je jen jedno krásné pohlaví z jediných dvou skutečných.” A začali mě obviňovat z homofobie a transfobie, což je směšné. Takhle se ohánět tolerancí a zároveň chtít zakazovat. Ve skutečnosti je mi upřímně úplně jedno, kterou sexualitu si pro sebe a kdo na dnešní den připravil, protože ve své podstatě tu mluvíme o svobodě.
Celkově je pro mě tvá práce v tavené plastice poetická. Kde se inspiruješ a kde čerpáš náměty?
Vidíš, říkáš poetická. To mě těší, zvlášť od ženy. Jak jsem řekl, jsou jedinci, kteří ji nazývají třeba i obscénní. Ale mě vlastně baví je provokovat něčím, co považuji za normální.
Jaké pocity se snažíš svým dílem v divákovi vzbudit?
Důležité je pro mě vzbudit vůbec nějaké pocity. Jaké, to je už na divákovi. Každý je jiný. Chci ho ale přinutit přemýšlet. Každé mé dílo má nějaký skrytý příběh, význam, ke kterému může napovědět název díla. Ten není nikdy prvoplánový, je to indicie k příběhu. Někdy je ironický, jindy dvojsmyslný nebo si hraji s významy slov. Každý divák si ten příběh muže představit po svém. Je to jako, když čteš knihu. Tvá fantazie a obrazotvornost ti v hlavě zhmotňuje příběh do reálných obrysů. Ty se ale budou od představ jiného čtenáře vždy lišit. Stejný ale vždy zůstane ten příběh. A názory na něj se budou také lišit.
Kromě tavené plastiky se věnuješ i foukanému sklu, které je oproti ní více hravé, dekorativní, ale zároveň lehké a vzdušné. V jakém vztahu tyto dvě techniky zpracování skla vnímáš a v jakých intervalech je střídáš?
Střídám je podle toho, co se mi chce tvořit a co mě zrovna napadne. Foukané sklo je pro mě více o hraní si, o tvarosloví a o improvizaci. Je to živý proces tvorby na huti, vždy trochu happening. Kdežto tavená plastika je sice náročnější na čas a techniku tvorby, ale ve výrazu mnohem svobodnější. Je to prostě volná tvorba. Tady zakázky nerad přijímám, jelikož jediné do čeho si nechám mluvit, je velikost.
Co pro tebe sklo, jako materiál znamená?
Letos to bude už třicet pět let, co „žiji“ se sklem. V manželství by to bylo na medaili. Sklo má na rozdíl od jiných materiálů jednu významnou vlastnost navíc. Optiku.
Expresivní součást tvojí tvorby je zřetelná v malování. Zvláštností je, že malby vytváříš pomocí horkého skla odebraného přímo ze sklářské pece. Jak přesně tento technologický postup funguje a kdy jsi s vlastní speciálně vyvinutou technikou začal pracovat?
Malba horkým sklem je taková řízená emočně silná improvizace. Vím, co chci malovat. Často si před tvorbou dělám i črty, ale potom už je to rychlé a neopravitelné. Je to hodně živý proces malby. Tím, že mám jen jeden pokus, jsem absolutně soustředěný. Je to „to be in flow“. Nic kolem sebe nevnímám, a to i přesto, že je vedle mě vždy spousta lidí ze sklárny nebo často i obecenstvo. Je to takový boj a spolupráce s horkým sklem zároveň. Já ho vedu, ale ono si stejně občas dělá, co chce a mě nezbývá, než ho jen korigovat.
Na tuto techniku malby jsem přišel náhodou, někdy na přelomu milénia. Občas jsem po práci zůstal na huti o chvíli déle, když skončil pracovní ruch. Bylo slyšet jen tiché hučení pecí. Bylo to takové uklidňující, až meditativní. Jednou jsem si všiml prázdného verštatu, což je dřevěné pracovní pódium ve sklárnách, jak je místy spálený od odkápnuté skloviny. Ta vypálená místa tvořila zajímavé, živé, chaotické obrazce. Byla to vlastně neřízená malba, nevědomý happening sám osobě. Napadlo mě, že by stačilo ten verštat postavit a pověsit na zeď. A to byl začátek mých experimentů. Několik let jsem například hledal správné dřevěné materiály. Každé dřevo není vhodné, některé se kroutí, drolí nebo štípe. Také bylo potřeba najít látku, která zafixuje vypálená místa. Přece jen jde o destrukci materiálu. To byla ta nudnější, ale nutná část procesu.
Jaká témata v malbě nejčastěji ztvárňuješ?
Často mají nějaký provokativní podtext. Ať už názorový, nebo erotický. Ale není to nikdy prvoplánové. V tomhle ohledu jednám na základě emocí a impulzů. Náměty mám dlouho v hlavě, i roky. Jsou často abstraktní. Jde spíše o pocity, které mi probíhají hlavou a postupně se zhmotňují přes nějaký příběh. Je to takový můj Metrix. Slovy se tak dobře vyjádřit nedovedu. Na emoce nemáme tak výstižné slovníky.
Již ze začátku rozhovoru jsem zmínila, že se zabýváš i fotografií. Tu zároveň kombinuješ také se sklem. Fotíš sklo i portréty. Ukazuješ především lidské emoce, pocity a neobvyklé okamžiky. Jak focení zapadá do tvého celkového uměleckého konceptu?
Fotografií jsem se zabýval už v dětství. Pokračoval jsem na střední škole. Bylo to v době, kdy se vše dělalo na manuál, žádné počítače, žádné retuše. Fotilo se na první dobrou a snímek byl vidět až po vyvolání. Stará dobrá pravdivá škola fotografie. Pak jsem nějakou dobu nefotil. Když jsem se ale rozhodl dělat už jen to, co mě baví, vrátil jsem se i k fotografii. Používám menší bezzrcadlo od FujiFilm. Fotím na manuál. Pokud potřebuji světla, tak využívám malé ruční LEDky, takže mohu fotit v podstatě kdekoliv.
Ve fotografii hledám, jak jinak, emoce a příběhy. A ty jsou v lidských tvářích. Takže buď dělám street photo a reportáž, například během tříměsíčního cestování po Thajsku, z čehož mi vyšla kniha fotografií s názvem Cross the Worlds – Thailand, nebo dělám portréty. U nich chci opět vystihnout emoce a charakter portrétovaného. Také používám kombinaci fotografie mého skla s portrétem tak, abych podpořil, nebo jinak vyjádřil emoci mého díla.
Čím se momentálně ve fotografii zabýváš a na čem pracuješ?
Momentálně připravuji projekt silně emočních portrétů, ale je teprve v Metrixu. Takže konkrétnější ani být nemohu. Možná se ten námět přesune i do tavené plastiky.
Jsi součástí projektu goodbyGlass. Co tě k němu přivedlo?
Dáša. Slečna Petrovická.
Jaký má podle tebe tento způsob prezentace sklářských umělců potenciál?
Jakákoliv prezentace je důležitá. A zvlášť když se děla s nadšením, což se mi u goodbyGlass líbí.
Čím se v goodbyGlass prezentuješ?
Zatím tam mám pár designových kousků a foukané plastiky. Pokud by byl širší zájem, budu rád.
Na čem momentálně pracuješ a na co se můžeme těšit v nejbližší době?
Právě dokončuji zakázku do San Francisca. Snažím se zkompletovat povídky do vydatelné podoby a zároveň probíhá výstava v holandském Leerdamu v Broft Gallery. Od července budu mít výstavu v muzeu skla v německém Frauenau a od listopadu mě čeká, pro mě, prestižní výstava v Severočeské galerii v mých rodných Litoměřicích. Díky paní ředitelce Veselské se chystá již nyní, jelikož jsou na ní navázány speciální přípravy prostor, vydání katalogu a dva kurátoři, včetně pana Milana Hlaveše. Moc se těším.
Jaké plány máš v budoucnu?
Letos porodit syna a dodělat projekt na dům a studio. Stromy už mám vysázeny a pak se uvidí. Každý den je prvním dnem zbytku mého života.
Mnohostranný umělec a sklář Jiří Suchý (1972) vystudoval sklářskou školu v Novém Boru. Poté studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u mezinárodně uznávaného českého architekta, designéra a sklářského výtvarníka prof. Bořka Šípka. Více než jedno desetiletí také vyučoval v Novém Boru na střední sklářské škole, než se rozhodl věnovat jen čistě své umělecké tvorbě. Zabývá se zejména tavenou plastikou, foukaným sklem a malbou. Ve svých dílech si pohrává s nejednoznačností významů a slov. Nechává diváka přemýšlet o pocitech, názorech a myšlenkách obsažených v jeho dílech. Expresivní součást jeho tvorby je zřetelná v malování. Zvláštností je, že malby vytváří pomocí horkého skla odebraného přímo ze sklářské pece. Věnuje se i portrétní fotografii, ve které ukazuje především lidské emoce, nálady a pocity zachycené v neobvyklých, jedinečných, neopakovatelných okamžicích. Po tříměsíčním cestování po Thajsku, vydal knihu fotografií s názvem Cross the Worlds – Thailand. V současnosti se intenzivně věnuje sklu, malbě a mnoha novým projektům.
English version
Jiří Suchý: “I try to tell stories so that people think about the essence of what they see and it arouses some emotion in them.”
For the glassmaker and versatile artist Jiří Suchý ( 1972), the most important thing is to evoke emotions and feelings in the audience. According to him, art is mainly about stories that he can tell thanks to his extensive work. In our interview, we talked about his studies and the influences that shaped him the most. We talked about molten sculpture and blown glass, which I deal with. We analyzed the meaning and purpose of his recent fused sculptures, which are much focused on femininity. We did not miss his expressive part of expression by painting, in which he uses a special technique. With the help of hot glass taken directly from the glass kiln under his hands, improvised and very emotional images are created. Read more about the creation of an artist who comes in the audience with strong emotions and thoughts and is not afraid to go conceptually much in depth.
Your work has a really wide scope. You focus on molten sculpture, blown glass, you create paintings painted with hot glass and acrylic paints. Your creative commitment also extends to design and photography. Do you feel more like a glassmaker, designer, photographer or artist?
I don’t think about it that way. I guess I’m always what I’m making. I would put it all together under the word artist. Art is about stories and feelings. If neither is, only kitsch is created. Even technical perfection does not replace the emptiness of thought. I try to tell stories so that people think about the essence of what they see and it arouses some emotion in them.
What part of the work is most important and predominant for you?
I’m definitely thinking about glassmaking. However, this is due to the fact that it is the most time-consuming and technologically demanding. But the most important thing for me is always what I create at the moment.
You got the basis for working with glass at the secondary glass school in Nový Bor. This was followed by studies at the School of Applied Arts in Prague. What was the most important of this period, and in what way did this creative environment shape?
That would probably be a very long answer, how much time do we have? I’ll try to summarize. I’ve been creating since I was little. As a child, it was at the Folk Art School and then I wanted to go to the Secondary School of Ceramics in Bechyně. But then, under the former regime, I was chosen by a recruiter from a military school in primary school. I resisted them and refused to go on excursions with them, even though it would be a nice lesson from teaching. However, I also resisted the socialist establishment. We were told, my mother, to forget about Bechyně that they would take care of it. And at that time, other recruiters also came to the school, this time from the glassmaking school in Nový Bor, where they newly opened the graduation branch of arts and crafts glass processing. I have already gone on an excursion voluntarily. And it was love at first good. It was decided, and that’s how it all started. What followed was, like life, about gaining experience, learning, listening, influences, losses, maturing, and “wisdom,” which is actually unattainable.
You could gain experience directly from the internationally renowned architect and glassmaker Bořek Šípek and also the prominent Czech architect and designer Jiří Pelcl, who were your professors at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. How did their approach to creation and glass differ, and what important did each of them pass on to you?
It wasn’t so much about gaining experience from these personalities, but mainly about the ways of thinking they showed me. They never told me what to do or not to do or how to think. Of course, each of them had its own specific approachBut the first person to influence me was the artist, and at that time my art history and design teacher at the Secondary School of Glass, Jan Vobr. That was a god of every inch. He did not teach, but told stories.
Bořek Šípek was also a great bohemian, at the same time an introverted extrovert. But when he let you into the bubble, he acted like a father and a friend, which I knew in his studio in Amsterdam. There, my three-day visit turned into an intensive internship and party in one week. His subjective feelings never affected his objective evaluation. He could say: “I don’t like it, but it’s excellent.” The other thing was that Borek didn’t teach. On the septal. And it was up to me to understand the meaning of his questions rather than the question itself. He did not say what was good and what was bad, but asked “why”. Why am I doing this and this? She never said much, but one question was enough, and if you answered, she learned a lot.
Jiří Pelcl was again the opposite of Bořek in some respects. He explained more, paid more attention to us, arranged more, but mainly had a different, more technical view of the world. He was on his feet a lot on the ground, which is also needed in architecture and design.
And then I would like to mention another important person who influenced me a lot. The opponent of my diploma thesis was Stanislav Libenský. I had the honor of consulting and discussing my work with him for more than half a year. During that time, he asked me important questions for years to come. Little big man, big charismatic. He always told me, “Make life simple, life is complicated.” And it’s true that the strongest works are those that seem simple. Which, paradoxically, is the hardest part of their work.
Before we get to your independent work, I would also like to mention your pedagogical activity in Nový Bor at the secondary glass school, where you taught for thirteen years. What brought you to work as a teacher and how do you remember this period?
I started teaching right after college. I don’t even know how it occurred to me, but I enjoyed teaching. I automatically used the same methods in the consultations used by my former professors. The “why” question was initially the most hated before some students understood what I mean. We are still friends with many of my former students, and I am proud of many of them for what they do or what they are like. Without knowing it.
Do you miss pedagogical work with students?
There is a simple answer to that. Yes. I miss working with students, debating and “arguing” over proposals. And I guess I know what you want to ask. Unfortunately, learning, passing on experience and creative work has become a sprint with tons of unnecessary ledgers and unclear rules. It gradually became so exhausting for me that I decided to be selfish and start focusing only on what I enjoyed.
A very significant part of your work consists of molten glass sculptures. Where do you melt molten plastic and what attracts you to this technology the most?
Molten sculpture is actually a sculpture, with the only difference that you must know glass and its optical properties. Other materials are opaque and opaque. Gradually, I learned most of the technology from molds, melting to grinding. It seems fair to me to sign a work that I also created myself for the most part. Only sometimes I leave some work to the pros. Tomáš Málek and Tomáš Flanderka taught me a lot from a practical point of view. In the beginning it was also Milan Handl. I rent melting furnaces as needed, for example at the František Hut in Sázava, but otherwise I create in my studio.
I’ve noticed that most of the fused sculptures of recent times are very focused on femininity. What intrigued you on this topic and from what point of view do you approach it?
What exactly do you mean? Guess what, as a fully heterosexual man, can attract me to womanhood?
You got me. I admit that I probably know what attracts you to womanhood. As I ask, I get that answer. So I’ll focus straight on your “Gusto- 7 Sins of Femininity” project, which intrigued me. How should I perceive this work as a spectator, perhaps even as a woman?
Can you do something for me, please? Tell me how, as a woman, do you perceive this project? In return, I’ll tell you how else but the story.
Of course, the first thing that comes to mind is the connection with the seven deadly sins. But when I compare these seven sins, with the seven sins of femininity in your view, my thoughts go, of course. You have chosen the names Tied, Wrapped, Spicy, Soaked, Cold, Obedient and Sweet. My mind immediately makes me think in what sin I see myself in, or rather in what concept I can project myself. At the same time, when I mix the text part with the work itself, sexual and erotic motives come to me right away, which are really subtly and excitingly portrayed for me in this form. They don’t offend me at all, on the contrary, they attract me. I probably wouldn’t develop my thoughts now. Is this answer enough to get your story?
Absolutely. Great. Your reaction is exactly what I want to achieve with my parts. To make people think about what the author probably wanted to say, and at the same time arouse some emotions. You started to project yourself into those sins, you were looking for some personal identification, and according to what you say, you succeeded. Which sin appealed to you the most, you probably won’t tell me, will you?
The fact that there are seven sins of femininity is indeed a reference to the seven deadly sins. But unlike them, I don’t really consider these sins of femininity to be sins, on the contrary. It is, in fact, an ironic synonym that arose in response to a kind of false Puritanism and taboo that is beginning to spread inconspicuously under the banner of embarrassing, impersonal and ridiculous correctness. If it were to be punished, I would consider it for the seven.
Well, now the story. This is more of an afterword that this project provoked. After its publication on social networks, several “members” of the LGBTQIA + community tried to remove it. This is mainly because I dared to add to the project as a perex: “There is only one beautiful sex out of only two real ones.” And they started accusing me of homophobia and transphobia, which is ridiculous. This is how to wield tolerance and at the same time want to ban. In fact, I honestly don’t care which sexuality you have prepared for yourself and who you are preparing for today, because we are basically talking about freedom.
Overall, your work in molten sculpture is poetic for me. Where do you get inspired and where do you get ideas?
See, you say poetic. That makes me happy, especially from a woman. As I said, there are individuals who call it obscene, for example. But I actually enjoy provoking them with something I consider normal.
What feelings are you trying to arouse in the viewer with your work?
It’s important for me to arouse some feelings at all. What, it’s up to the viewer. Everyone is different. But I want to make him think. Each of my works has a hidden story, a meaning to which the title of the work can suggest. It’s never the first one, it’s a clue to the story. Sometimes it’s ironic, other times it’s ambiguous or I play with word meanings. Every viewer can imagine the story in their own way. It’s like reading a book. Your imagination and imagination materialize the story in your head into real outlines. But these will always be different from another reader ‘s ideas. But the story will always remain the same. And opinions on him will also differ.
In addition to molten sculpture, you also focus on blown glass, which is more playful, decorative, but also light and airy. In what relationship do you perceive these two glass processing techniques and at what intervals do you alternate them?
I alternate them according to what I want to create and what comes to mind. For me, blown glass is more about playing, morphology and improvisation. It’s a lively process at the smelter, always a bit happening. Whereas molten sculpture is more time-consuming and creative, but much freer in expression. It’s just free creation. I don’t like to accept orders here, because the only thing I can talk about is size.
What does glass as a material mean to you?
This year it will be thirty-five years since I “live” with glass. In marriage, it would be a medal. Unlike other materials, glass has one extra significant property. Optics.
The expressive part of your work is evident in painting. The peculiarity is that you create the paintings using hot glass taken directly from the glass kiln. How exactly does this technological procedure work and when did you start working with your own specially developed technology?
Hot glass painting is such a controlled emotionally powerful improvisation. I know what I want to paint. I often make features before creating, but then it’s quick and unrepairable. It’s a very lively painting process. By having only one attempt, I am absolutely focused. It’s “to be in flow”. I don’t perceive anything around me, even though there are always a lot of people from the glassworks or often the audience next to me. It’s such a fight and cooperation with hot glass at the same time. I lead him, but sometimes he does what he wants and I have no choice but to correct him.
I came up with this painting technique by chance, sometimes at the turn of the millennium. Sometimes I stayed at the smelter for a while longer after work, when work ended. Only the soft hum of the furnaces could be heard. It was so calming, even meditative. I once noticed an empty verse, which is a wooden workbench in glassworks, as it is burned in places by dripping glass. The burned-out places formed interesting, lively, chaotic patterns. It was actually an uncontrolled painting, an unconscious happening to the person himself. It occurred to me that it would be enough to build the verse and hang it on the wall. And that was the beginning of my experiments. For example, for several years I was looking for the right wood materials. Not every wood is suitable, some are twisting, crushing or chipping. It was also necessary to find a substance that would fix the burned areas. After all, it is a matter of destroying the material. That was the more boring but necessary part of the process.
What themes do you most often portray in painting?
They often have some provocative subtext. Whether ideological or erotic. But it’s never a premise. In this respect, I act on the basis of emotions and impulses. I have ideas in my head for a long time, even years. They are often abstract. It’s more about feelings that run through my head and gradually materialize through a story. He’s my Metrix. I can’t express myself so well in words. We do not have such concise dictionaries for emotions.
From the beginning of the interview, I mentioned that you also deal with photography. You also combine this with glass. You take pictures of glass and portraits. You mainly show human emotions, feelings and unusual moments. How does photography fit into your overall artistic concept?
I dealt with photography as a child. I continued in high school. It was at a time when everything was done on manual, no computers, no retouching. The photo was taken at the first good one and the picture was visible only after development. Good old true school of photography. Then I didn’t take pictures for a while. But when I decided to do only what I enjoyed, I returned to photography. I use a smaller mirror without FujiFilm. I take photos of the manual. If I need lights, I use small hand-held LEDs, so I can take pictures virtually anywhere.
In photography, I look, how else, emotions and stories. And you are in human faces. So either I do street photography and reportage, for example during a three-month trip around Thailand, which resulted in a book of photographs called Cross the Worlds – Thailand, or I do portraits. For them, I want to capture the emotions and character of the person portrayed. I also use a combination of a photo of my glass with a portrait to support or otherwise express the emotions of my work.
What are you currently doing in photography and what are you working on?
I am currently preparing a project of highly emotional portraits, but it is still in Metrix. So I can’t be more specific. Maybe the subject will move to the molten sculpture.
You are part of the goodbyGlass project. What brought you to him?
Dasha. Miss Petrovická.
What is the potential of this way of presenting glass artists?
Any presentation is important. And especially when it’s done enthusiastically, which I like about goodbyGlass.
What do you present at goodbyGlass?
So far, I have a few design pieces and blown sculptures. If there is a wider interest, I will be glad.
What are you currently working on and what can we look forward to in the near future?
I’m just finishing my job in San Francisco. I try to compile the short stories into a publishable form and at the same time an exhibition is taking place in Leerdam, the Netherlands, at the Broft Gallery. From July I will have an exhibition at the Museum of Glass in Frauenau, Germany, and from November, a prestigious exhibition at the North Bohemian Gallery in my hometown of Litoměřice is waiting for me. Thanks to Mrs. Veselská, she is already preparing, as special preparations for the premises, the publication of the catalog and two curators, including Mr. Milan Hlaveš, are being set up. I’m looking forward.
What are your plans for the future?
Give birth to a son this year and finish the project on a house and studio. I have already planted the trees and then they will see. Every day is the first day of the rest of my life.
The versatile artist and glassmaker Jiří Suchý (* 1972) graduated from the glassmaking school in Nový Bor. He then studied at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague with the internationally renowned Czech architect, designer and glass artist prof. Bořka Šípka. He also taught at the Secondary Glass School in Nový Bor for more than a decade, before deciding to purely pursue his artistic work. He mainly deals with molten sculpture, blown glass and painting. In his works, he plays with the ambiguity of meanings and words. It makes the viewer think about the feelings, opinions and thoughts contained in his works. The expressive part of his work is evident in painting. The peculiarity is that he creates the paintings using hot glass taken directly from the glass kiln. He also focuses on portrait photography, in which he shows mainly human emotions, moods and feelings captured in unusual, unique, unrepeatable moments. After a three-month trip to Thailand, he published a book of photographs called Cross the Worlds – Thailand. He is currently intensively involved in glass, painting and many new projects.